23.01.2025 00:33 za příplatek plně automatizované řízení Autoführer 3.0 se systémem detekce a vyhodnocení překážek Judenfrei v základní výbavě ovšem jen Tempomacht Frei technologie dobíjení Blitzcharger – plná baterie za pouhých 39–45 minut Lane Assist důsledně udržuje vozidlo v pravém pruhu Smart Park asistent umí parkovat do formací unikátní pozdrav zvednutým stěračem při detekci jiné Tesly hlasový asistent reagující na pozdrav Sieg! inteligentní vyhledávání parkovacích míst s funkcí Anschluss prémiový soundsystem Wagner Edition klimatizace s funkcí Zyklon pro dokonalou čistotu vzduchu sedačky potažené čistou árijskou kůží exkluzivně v limitované edici Herrenvolk Elektromobily Tesla jsou konečné řešení problému s emisemi!
16.01.2025 03:20 Přátelé, stále mi píšete: „Davide, udělej zase fyzikální okénko!" A kdo jsem já, abych odolal takové smršti dopisů. Takže dobrá. Dnes si povíme o kontrakci délek, což nemá nic společného s porodem, jde o jev z teorie relativity, který říká, že věci pohybující se vysokou rychlostí se zkracují ve směru pohybu. Což zní jako skvělý způsob, jak zhubnout – stačí se rozběhnout dostatečně rychle a budete štíhlejší, ale bohužel to funguje až při rychlostech blízkých světlu. Dnes si ukážeme, jaký zmatek tohle hubnutí může způsobit, když máte žebřík, garáž a špatné pojištění. Představte si žebřík, který se řítí vesmírem rychlostí blížící se rychlosti světla, tedy jako když tchyně spěchá na nedělní oběd, a tenhle žebřík se řítí do garáže, do které se taktak vejde, nicméně před garáží stojí Einstein a všechny uklidňuje: „Klíd, podle teorie relativity se ten žebřík při vysoké rychlosti zkrátí, takže se vejde úplně na pohodindu!“ Jenže z pohledu žebříku je situace úplně jiná. Z jeho pohledu je to garáž, která se k němu blíží rychlostí blízkou světlu a tedy to bude garáž, kdo se zkrátí, takže se do ní natuty nevejde a čeká ho strašnej karambol. A zatímco nad tím všichni mudrují, žebřík už dávno proletěl garáží a rozbil sousedovi skleník, který teď bude muset vysvětlovat pojišťovně, jak se tam ten žebřík dostal rychlostí světla. A tak se fyzici už sto let přou, kdo že se vlastně zkrátí. Tahle hádanka má dokonce své jméno – říká se jí ladder paradox. Pravděpodobně proto, že v angličtině ladder znamená žebřík a paradox, protože to lidem připadá jako paradox. Přitom řešení je velmi snadné. Celý vtip je v tom, že předměty pohybující se vysokou rychlostí se ve skutečnosti vůbec fyzicky nezkracují. Voilà, záhada vyřešena. „Wow! Hustě ty! Jsi to dobře jako vysvětlil. Ale … proč teda Einstein tvrdil, že se zkracují?“ To se jen tak říká. Je to podobné jako s perspektivou. Každý ví, že když se díváte z okna letadla, auta dole vypadají miniaturní. Ale víte, že ve skutečnosti jsou normálně velké. Pro řidiče těch aut jste zase vy tam nahoře maličcí jako tečka. Vešlo by se to letadýlko do auta? Houbelec. Žádný paradox se nekoná. Žebřík se do garáže vejde či nevejde stejně, jako kdyby vůbec v pohybu nebyl. Jediné krácení, které nastane, bude hádám při výplatě sousedova pojistného. P.S. Pokud vám tento článek připadal dlouhý, zkuste ho číst při rychlosti blízké světlu.
15.01.2025 21:15 „Dámy a pánové, každý z nás někdy onanoval a kdo tvrdí, že ne, ten to dělá dosud.“ Tenhle citát, nesmyslně připisovaný Sigmundu Freudovi, mě vždycky strašně sr… vadil. Proč? Je to totiž dokonale manipulativní konstrukce. Výrok předstírá, že jde o jakési odvážné prolomení společenského tabu. „Hele, já jsem ten odvážný, co to řekne nahlas!“ Jenže pod tímhle falešným pláštíkem osvícenosti se skrývá zákeřná past. Místo rozhřešení vám výrok ve skutečnosti podsouvá, že existují jen dvě možnosti: buď jste normální člověk, který má tuhle věc dávno za sebou, nebo jste ubožák, co v tom jede doteď. Prostě ten citát říká úplně to samé co každý puritán: že na onanování není nic normálního. A jestli s tím nesouhlasíte, tak to děláte dodnes!
14.01.2025 19:31 Text je překladem eseje The Origins of Wokeness z roku 2025 od Paula Grahama, publikované s jeho svolením. Slovo mravokárce se dnes už příliš nepoužívá, ale když si najdete jeho definici, bude vám znít povědomě. Definice, kterou nabízí Google, není špatná: „Člověk, který se považuje za morálně nadřazeného ostatním a podle toho se k nim i chová.“ Tento význam slova pochází z 18. století a jeho stáří je důležitou stopou: ukazuje, že ačkoli je woke poměrně novým fenoménem, jde vlastně o projev něčeho mnohem staršího. Existuje určitý typ člověka, kterého přitahuje povrchní, přísná forma morální čistoty a který svou čistotu dokazuje tím, že útočí na každého, kdo porušuje pravidla. Takové lidi najdeme v každé společnosti. Jediné, co se mění, jsou pravidla, která prosazují. Ve viktoriánské Anglii to byla křesťanská ctnost. Ve Stalinově Rusku to byl ortodoxní marxismus-leninismus. Pro zastánce woke kultury je to sociální spravedlnost. Pokud tedy chceme pochopit fenomén woke, není otázkou, proč se lidé takto chovají. Mravokárce má každá společnost. Otázkou je, proč jsou naši mravokárci mravokární právě v těchto otázkách a právě v této době. A abychom na to odpověděli, musíme se ptát, kdy a kde woke kultura vznikla. Odpověď na první otázku zní: v 80. letech. Woke je druhá, agresivnější vlna politické korektnosti, která začala koncem 80. let, utichla koncem 90. let a poté se vrátila s nebývalou silou na počátku roku 2010, až nakonec vyvrcholila po nepokojích v roce 2020. Nešlo o původní význam slova woke, ale dnes se v původním smyslu používá jen vzácně. Nyní převládá jeho pejorativní význam. Co znamená dnes? Často se mě ptají na definici woke i politické korektnosti lidé, kteří si myslí, že jde o prázdné nálepky, tak jim odpovím. Obě mají stejnou definici: „Agresivně okázalé zaměření na sociální spravedlnost.“ Jinými slovy, jde o lidi, kteří jsou mravokární ohledně sociální spravedlnosti. A v tom je skutečný problém – v té okázalosti, ne v sociální spravedlnosti samotné. Rasismus je například skutečným problémem. Ne v takovém měřítku, jak věří zastánci woke kultury, ale skutečným problémem bezpochyby je. Myslím, že to žádný rozumný člověk nemůže popřít. Problémem politické korektnosti nebylo to, že se zaměřovala na marginalizované skupiny, ale povrchní a agresivní způsob, jakým to dělala. Místo aby šli do světa a v tichosti pomáhali členům marginalizovaných skupin, soustředili se zastánci politické korektnosti na to, aby dostali lidi do potíží za používání nesprávných slov při mluvení o nich. Pokud jde o to, kde politická korektnost začala – když se nad tím zamyslíte, pravděpodobně už znáte odpověď. Začala mimo univerzity a rozšířila se na ně z vnějšího prostředí? Samozřejmě ne; vždy byla nejextrémnější právě na univerzitách. Tak kde na univerzitách začala? Začala na matematice nebo přírodních vědách či technických oborech a rozšířila se odtud do humanitních a sociálních věd? To jsou úsměvné představy, ale ne, očividně začala v humanitních a sociálních vědách. Proč právě tam? A proč tehdy? Co se stalo v humanitních a sociálních vědách v 80. letech? Přesvědčivá teorie o původu politické korektnosti musí umět vysvětlit, proč k tomu nedošlo dříve. Proč k tomu například nedošlo během protestních hnutí 60. let? Zabývala se přece velmi podobnými tématy. Důvodem, proč studentské protesty 60. let nevedly k politické korektnosti, bylo právě to – že šlo o studentská hnutí. Neměla skutečnou moc. Studenti sice hodně mluvili o ženské emancipaci a black power , ale nebylo to to, co se učili ve svých přednáškách. Zatím ne. Ale na počátku 70. let začali studentští protestující z 60. let dokončovat své disertace a získávat profesorská místa. Zpočátku nebyli ani mocní, ani početní. Ale jak se k nim přidávali jejich vrstevníci a předchozí generace profesorů odcházela do důchodu, postupně se stávali obojím. Důvodem, proč politická korektnost začala v humanitních a sociálních vědách, bylo to, že tyto obory poskytovaly větší prostor pro vnášení politiky. Radikál z 60. let, který získal místo profesora fyziky, se sice mohl dál účastnit protestů, ale jeho politické přesvědčení neovlivňovalo jeho práci. Zatímco výzkum v sociologii a moderní literatuře může být politický, jak jen chcete. Byl jsem svědkem vzniku politické korektnosti. Když jsem v roce 1982 začal studovat vysokou školu, ještě to nebyla věc. Studentky mohly protestovat, když někdo řekl něco, co považovaly za sexistické, ale nikdo kvůli tomu nebyl nahlášen. Stále to nebyla věc, ani když jsem v roce 1986 začal postgraduální studium. V roce 1988 to už ale rozhodně věc byla a na počátku 90. let se zdálo, že prostupuje celým životem na univerzitním kampusu. Co se stalo? Jak se z protestu stal trest? Proč se konec 80. let stal momentem, kdy se protesty proti mužskému šovinismu proměnily ve formální stížnosti univerzitním autoritám ohledně sexismu? V podstatě proto, že radikálové z 60. let získali definitivu . Stali se establishmentem, proti kterému před dvaceti lety protestovali. Nyní byli v pozici, kdy mohli své myšlenky nejen vyslovovat, ale i prosazovat. Pro určitý typ studentů byla nová sada morálních pravidel k vynucování vzrušující zprávou. Obzvlášť vzrušující bylo to, že mohli útočit na profesory. Pamatuji si, že jsem si tohoto aspektu politické korektnosti tehdy všiml. Nešlo jen o spontánní studentské hnutí. Šlo o členy pedagogického sboru povzbuzující studenty k útokům na jiné členy pedagogického sboru. V tomto ohledu to připomínalo Kulturní revoluci. Ani ta nebyla spontánním hnutím; to Mao vypustil mladší generaci na své politické odpůrce. A když koncem 80. let začal Roderick MacFarquhar učit na Harvardu kurz o Kulturní revoluci, mnozí to vnímali jako komentář k současnému dění. Nevím, jestli to tak skutečně bylo zamýšleno, ale lidé si to mysleli, a to znamená, že podobnosti byly zřejmé. Vysokoškolští studenti si hrají na něco, co nejsou. Je to jejich přirozenost. Obvykle je to neškodné. Ale hraní si na morálku se ukázalo být toxickou kombinací. Výsledkem byla jakási morální etiketa, povrchní, ale velmi složitá. Představte si, že byste museli vysvětlovat dobromyslnému návštěvníkovi z jiné planety, proč je používání fráze „people of color“ považováno za obzvláště osvícené, ale použití „colored people“ vás může stát místo. A proč přesně se teď nesmí používat slovo „negro“, přestože ho Martin Luther King ve svých projevech používal běžně. Neexistují žádné základní principy. Museli byste mu jen předat dlouhý seznam pravidel k zapamatování. Nebezpečí těchto pravidel nespočívalo jen v tom, že vytvářela nášlapné miny pro neopatrné, ale v tom, že jejich složitost z nich učinila účinnou náhražku skutečné ctnosti. Kdykoli má společnost koncept kacířství a pravověrnosti, stává se pravověrnost náhražkou ctnosti. Můžete být tím nejhorším člověkem na světě, ale dokud jste pravověrní, jste lepší než všichni, kdo nejsou. To činí pravověrnost velmi přitažlivou pro špatné lidi. Aby to však fungovalo jako náhražka ctnosti, musí být pravověrnost obtížná. Pokud pro dosažení pravověrnosti stačí nosit určitý oděv nebo se vyhnout určitému slovu, všichni vědí, co mají dělat, a jediným způsobem, jak se jevit ctnostnější než ostatní, je skutečně být ctnostný. Povrchní, složitá a často se měnící pravidla politické korektnosti z ní učinila dokonalou náhražku skutečné ctnosti. Výsledkem byl svět, ve kterém dobří lidé, kteří nebyli obeznámeni s aktuálními morálními módami, byli ničeni lidmi, jejichž charaktery by vás přiměly k zděšení, kdybyste je mohli vidět. Jedním z hlavních faktorů přispívajících k vzestupu politické korektnosti byl nedostatek jiných věcí, ohledně kterých by bylo možné být morálně čistý. Předchozí generace mravokárců byly mravokárné hlavně ohledně náboženství a sexu. Ale mezi kulturní elitou to byly v 80. letech ty nejmrtvější z mrtvých témat; pokud jste byli věřící nebo panic, bylo to něco, co jste měli tendenci spíše skrývat než vystavovat na odiv. Ti, kdo si užívali roli morálních soudců, tak byli vyhladovělí po něčem novém, co by mohli vynucovat. Nová sada pravidel byla přesně to, na co čekali. Kupodivu tolerantní strana levice 60. let pomohla vytvořit podmínky, v nichž zvítězila její netolerantní část. Uvolněná společenská pravidla prosazovaná starou, bezstarostnou hippie levicí se stala dominantními, alespoň mezi elitou, a to nezanechalo přirozeně netolerantním lidem nic, vůči čemu by mohli být netolerantní. Dalším možným faktorem byl pád sovětského impéria. Marxismus byl před vznikem politické korektnosti jako konkurenta populárním ohniskem morální čistoty na levici, ale prodemokratická hnutí v zemích východního bloku z něj většinu lesku setřela. Zejména pád Berlínské zdi v roce 1989. Nemohli jste stát na straně Stasi . Pamatuji si, jak jsem koncem 80. let prohlížel skomírající sekci sovětských studií v antikvariátu v Cambridge a přemýšlel „o čem teď budou tihle lidé mluvit?“ Jak se ukázalo, odpověď byla přímo před mýma očima. Jedna věc, které jsem si všiml během první fáze politické korektnosti, byla, že byla populárnější mezi ženami než muži. Jak mnozí spisovatelé poznamenali, ženy se zdají být více než muži přitahovány myšlenkou být morálními vykonavatelkami. Ale existoval ještě jeden konkrétnější důvod, proč ženy měly tendenci být vykonavatelkami politické korektnosti. V té době probíhala silná reakce proti sexuálnímu obtěžování; polovina 80. let byla momentem, kdy se definice sexuálního obtěžování rozšířila z explicitních sexuálních návrhů na vytváření „nepřátelského prostředí“. Na univerzitách byla typickou formou obvinění situace, kdy studentka uvedla, že ji profesor přiměl, aby se cítila „nepohodlně“. Ale neurčitost tohoto obvinění umožnila rozšířit okruh zakázaného chování tak, aby zahrnoval i mluvení o neortodoxních myšlenkách. I ty způsobují, že se lidé cítí nepohodlně. Bylo sexistické navrhnout, že Darwinova hypotéza o větší variabilitě u mužů by mohla vysvětlovat některé rozdíly v lidském výkonu? Zjevně natolik sexistické, aby to stačilo k odvolání Larryho Summerse z pozice prezidenta Harvardu. Jedna žena, která byla přítomna přednášce, kde tuto myšlenku zmínil, uvedla, že jí bylo „fyzicky nevolno“ a musela odejít v polovině. Pokud je měřítkem nepřátelského prostředí to, jak se v něm lidé cítí, tohle určitě takové prostředí připomíná. A přesto se zdá být věrohodné, že větší variabilita u mužů vysvětluje některé rozdíly v lidském výkonu. Co by tedy mělo mít přednost, pohodlí, nebo pravda? Jistě, pokud by někde měla mít přednost pravda, mělo by to být na univerzitách; to má být jejich poslání. Ale po desetiletí počínaje koncem 80. let se zastánci politické korektnosti snažili předstírat, že tento konflikt neexistuje. Politická korektnost jako by vyhasla v druhé polovině 90. let. Jedním z důvodů, možná tím hlavním, bylo to, že se doslova stala předmětem vtipů. Poskytovala bohatý materiál komikům, kteří na ní vykonali svou obvyklou dezinfekční práci. Humor je jednou z nejúčinnějších zbraní proti jakémukoli druhu mravokárnosti, protože mravokárci, kteří postrádají smysl pro humor, nemohou odpovědět stejnou mincí. Humor porazil viktoriánskou prudérnost a kolem roku 2000 se zdálo, že udělal totéž s politickou korektností. Bohužel to byla iluze. Na univerzitách žhnuly uhlíky politické korektnosti stále jasně. Koneckonců, síly, které ji vytvořily, tam stále byly. Profesoři, kteří ji započali, se nyní stávali děkany a vedoucími kateder. A k jejich katedrám nyní přibylo mnoho nových, které se výslovně zaměřovaly na sociální spravedlnost. Studenti byli stále hladoví po věcech, ohledně kterých by mohli být morálně čistí. A došlo k explozi počtu univerzitních administrátorů, z nichž mnozí měli v popisu práce vynucování různých forem politické korektnosti. Na počátku roku 2010 uhlíky politické korektnosti znovu vzplanuly plamenem. Mezi touto novou fází a tou původní bylo několik rozdílů. Byla agresivnější. Rozšířila se dále do reálného světa, ačkoli stále nejintenzivněji působila na univerzitách. A zabývala se širší škálou prohřešků. V první fázi politické korektnosti existovaly ve skutečnosti jen tři věci, ze kterých byli lidé obviňováni: sexismus, rasismus a homofobie . Ale mezi tehdejškem a rokem 2010 spousta lidí strávila spoustu času vymýšlením nových druhů -ismů a -fobií a sledováním, které se uchytí. Druhá fáze byla v mnoha ohledech metastázovanou politickou korektností. Proč k tomu došlo právě tehdy? Můj odhad je, že to bylo způsobeno vzestupem sociálních sítí, zejména Tumblru a Twitteru, protože jedním z nejcharakterističtějších rysů druhé vlny politické korektnosti byl cancel mob : dav rozhořčených lidí spojených na sociálních sítích s cílem někoho vyloučit ze společnosti nebo připravit o práci. Ve skutečnosti se této druhé vlně politické korektnosti původně říkalo „cancel culture“; termín „woke“ se začal používat až ve 20. letech. Jedním z aspektů sociálních sítí, který zpočátku překvapil téměř všechny, byla popularita rozhořčení. Zdálo se, že uživatelé mají rádi, když jsou rozhořčení. Dnes jsme na tuto myšlenku už tak zvyklí, že ji bereme jako samozřejmost, ale ve skutečnosti je to dost zvláštní. Být rozhořčený není příjemný pocit. Neočekávali byste, že ho lidé budou vyhledávat. Ale oni to dělají. A především ho chtějí sdílet. Náhodou jsem v letech 2007 až 2014 provozoval fórum, takže mohu skutečně vyčíslit, jak moc ho chtějí sdílet: naši uživatelé měli asi třikrát větší pravděpodobnost, že dají hlas něčemu, co je rozhořčilo. Tento sklon k rozhořčení nebyl způsoben woke kulturou. Je to přirozená vlastnost sociálních sítí, nebo přinejmenším této jejich generace. Ale učinilo to ze sociálních sítí dokonalý mechanismus pro rozdmýchávání plamenů woke kultury. Nebyly to však jen veřejné sociální sítě, které poháněly vzestup woke kultury. Klíčové byly také aplikace pro skupinový chat, zejména v závěrečné fázi, tedy při „cancelaci“. Představte si, kdyby skupina zaměstnanců snažících se někoho připravit o práci musela komunikovat pouze přes e-mail. Bylo by těžké zorganizovat dav. Ale jakmile máte skupinový chat, davy se formují přirozeně. Dalším faktorem přispívajícím k této druhé vlně politické korektnosti byla dramatická polarizace tisku. V éře tištěných médií byly noviny nuceny být, nebo alespoň vypadat, politicky neutrální. Obchodní domy, které inzerovaly v New York Times, chtěly oslovit každého v regionu, jak liberály, tak konzervativce, takže Times musely sloužit oběma. Ale Times nevnímaly tuto neutralitu jako něco vnuceného. Přijaly ji jako svou povinnost coby paper of record – jako jedny z velkých novin, které usilovaly o to být kronikou své doby a informovat o každé dostatečně důležité události z neutrálního úhlu pohledu. Když jsem vyrůstal, noviny typu paper of record se zdály být nadčasovými, téměř posvátnými institucemi. Noviny jako New York Times a Washington Post měly obrovskou prestiž, částečně proto, že ostatní zdroje zpráv byly omezené, ale také proto, že se skutečně snažily být neutrální. Bohužel se ukázalo, že paper of record byl převážně produktem omezení daných tištěnou formou. Když byl váš trh určen geograficky, museli jste být neutrální. Ale publikování online umožnilo – ve skutečnosti pravděpodobně přinutilo – noviny přejít k obsluze trhů definovaných ideologií namísto geografie. Většina těch, které zůstaly v byznysu, se naklonila směrem, kterým už předtím tíhla: doleva. Dne 11. října 2020 New York Times oznámily, že „noviny procházejí vývojem od upjatého paper of record ke šťavnaté sbírce skvělých příběhů.“ Mezitím vznikli novináři, svého druhu, kteří sloužili i pravici. A tak se žurnalistika, která v předchozí éře byla jednou z velkých sjednocujících sil, nyní stala jednou z velkých polarizujících. Vzestup sociálních sítí a rostoucí polarizace žurnalistiky se vzájemně posilovaly. Ve skutečnosti vznikl nový druh žurnalistiky založený na zpětné vazbě ze sociálních sítí. Někdo řekl něco kontroverzního na sociálních sítích. Během několika hodin se z toho stal zpravodajský příběh. Rozhořčení čtenáři pak sdíleli odkazy na tento příběh na sociálních sítích, což vyvolávalo další diskuse online. Byl to ten nejlevnější zdroj čtenosti, jaký si lze představit. Nemuseli jste udržovat zahraniční zpravodajské kanceláře ani platit za měsíční investigativní práci. Stačilo sledovat Twitter kvůli kontroverzním poznámkám a přeposílat je na vaše stránky s dalšími komentáři, které ještě více rozohňovaly čtenáře. Pro tisk byly ve woke kultuře peníze. Ale nebyli jediní. To byl jeden z největších rozdílů mezi dvěma vlnami politické korektnosti: první byla poháněna téměř výhradně amatéry, ale druhá byla často poháněna profesionály. Pro některé to byla jejich celá práce. Do roku 2010 vznikla nová třída administrátorů, jejichž práce spočívala v podstatě ve vynucování woke kultury. Hráli podobnou roli jako političtí komisaři v SSSR: nebyli přímo zapojeni do práce organizace, ale dohlíželi z boku, aby se ujistili, že se při její realizaci neděje nic nevhodného. Tyto nové administrátory bylo často možné poznat podle slova „inkluze“ v jejich titulech. V rámci institucí to byl preferovaný eufemismus pro woke kulturu; nový seznam zakázaných slov by se například obvykle nazýval „průvodce inkluzivním jazykem.“ Tato nová třída byrokratů prosazovala woke agendu, jako by na tom závisela jejich práce – což také závisela. Když najmete lidi, aby hlídali určitý typ problému, budou ho nacházet, protože jinak by neexistovalo ospravedlnění pro jejich existenci. Ale tito byrokraté představovali i druhé a možná ještě větší nebezpečí. Mnozí byli zapojeni do náboru zaměstnanců a když to bylo možné, snažili se zajistit, aby jejich zaměstnavatelé přijímali pouze lidi, kteří sdíleli jejich politické přesvědčení. Nejkřiklavějšími případy byla nová „DEI prohlášení“ , která některé univerzity začaly vyžadovat od uchazečů o akademické pozice jako důkaz jejich oddanosti woke kultuře. Některé univerzity používaly tato prohlášení jako počáteční filtr a zvažovaly pouze kandidáty, kteří v nich dosáhli dostatečně vysokého skóre. Tímto způsobem byste Einsteina určitě nepřijali; představte si, co získáte místo něj. Dalším faktorem ve vzestupu woke kultury bylo hnutí Black Lives Matter, které začalo v roce 2013, když byl běloch zproštěn viny po zabití černošského teenagera na Floridě. Ale to nespustilo woke kulturu; ta byla v roce 2013 již v plném proudu. Podobně tomu bylo s hnutím Me Too, které se rozjelo v roce 2017 po prvních zprávách o tom, jak Harvey Weinstein po léta znásilňoval ženy. Urychlilo woke kulturu, ale nehrálo stejnou roli při jejím spuštění jako varianta z 80. let při spuštění politické korektnosti. Zvolení Donalda Trumpa v roce 2016 také urychlilo woke kulturu, zejména v tisku, kde rozhořčení nyní znamenalo návštěvnost. Trump vydělal New York Times spoustu peněz: titulky během jeho prvního funkčního období zmiňovaly jeho jméno přibližně čtyřikrát častěji než u předchozích prezidentů. V roce 2020 jsme byli svědky největšího katalyzátoru ze všech, poté, co bílý policista na videu udusil černošského podezřelého. V tomto okamžiku se metaforický oheň stal doslova ohněm, když po celé Americe vypukly násilné protesty. Ale při zpětném pohledu se ukázalo, že to byl vrchol woke éry nebo období blízko němu. Podle všech měřítek, která jsem viděl, woke kultura dosáhla vrcholu v roce 2020 nebo 2021. Woke kultura je někdy popisována jako myšlenkový virus. Co ji činí virální, je to, že definuje nové typy nevhodnosti. Většina lidí se bojí společenské nevhodnosti; nikdy si nejsou úplně jisti, jaká jsou společenská pravidla nebo která z nich možná porušují. Zejména pokud se pravidla rychle mění. A protože se většina lidí už tak obává, že možná porušuje pravidla, o kterých neví, jejich výchozí reakcí je uvěřit, když jim řeknete, že porušují nějaké pravidlo. Zvláště pokud jim to řekne více lidí. To je zase recept na exponenciální růst. Fanatici vymyslí nějakou novou nevhodnost, které je třeba se vyhnout. První lidé, kteří ji přijmou, jsou další fanatici, dychtící po nových způsobech, jak demonstrovat svou ctnost. Pokud je jich dost, následuje po této počáteční skupině fanatiků mnohem větší skupina motivovaná strachem. Nesnaží se demonstrovat ctnost; jen se snaží vyhnout problémům. V tomto okamžiku je nová nevhodnost již pevně zakotvena. Navíc její úspěch zvýšil rychlost změn společenských pravidel, což, pamatujte, je jedním z důvodů, proč jsou lidé nervózní z toho, která pravidla možná porušují. Takže se cyklus zrychluje. Co platí pro jednotlivce, platí ještě více pro organizace. Zejména pro organizace bez silného vedení. Takové organizace dělají vše na základě „osvědčených postupů“. Neexistuje vyšší autorita; pokud nějaký nový „osvědčený postup“ dosáhne kritické masy, musí ho přijmout. A v tomto případě organizace nemůže udělat to, co obvykle dělá, když si není jistá: vyčkat. Možná se právě teď dopouští nevhodností! Je tedy překvapivě snadné pro malou skupinu fanatiků ovládnout tento typ organizace tím, že popisuje nové nevhodnosti, kterých by se mohla dopouštět. Jak tento druh cyklu vůbec končí? Nakonec vede ke katastrofě a lidé začnou říkat, že už toho bylo dost. Excesy roku 2020 přiměly mnoho lidí to vyslovit. Od té doby je woke kultura v postupném, ale trvalém ústupu. Generální ředitelé korporací, počínaje Brianem Armstrongem , ji otevřeně odmítli. Univerzity v čele s University of Chicago a MIT explicitně potvrdily svůj závazek ke svobodě projevu. Twitter, který byl pravděpodobně centrem woke kultury, koupil Elon Musk, aby ho neutralizoval, a zdá se, že uspěl – a mimochodem ne cenzurováním levicových uživatelů způsobem, jakým Twitter dříve cenzuroval pravicové, ale tím, že necenzuruje nikoho. Spotřebitelé důrazně odmítli značky, které se příliš pustily do woke kultury. Značka Bud Light tím mohla být trvale poškozena. Nebudu tvrdit, že Trumpovo druhé vítězství v roce 2024 bylo referendem o woke kultuře; myslím, že vyhrál, jako prezidentští kandidáti vždy vyhrávají, protože byl charismatičtější; ale znechucení voličů woke kulturou mu muselo pomoci. Co tedy máme dělat? Woke kultura je již na ústupu. Zjevně bychom měli tento ústup podpořit. Jaký je nejlepší způsob, jak to udělat? A co je důležitější, jak zabráníme třetímu propuknutí? Koneckonců, jednou už se zdála být mrtvá, ale vrátila se horší než kdy předtím. Ve skutečnosti existuje ještě ambicióznější cíl: je možné zabránit jakémukoli podobnému propuknutí agresivně okázalé morálky v budoucnosti – nejen třetímu propuknutí politické korektnosti, ale čemukoli podobnému? Protože něco podobného určitě přijde. Mravokárci jsou mravokárci svou přirozeností. Potřebují pravidla, která by dodržovali a vynucovali, a nyní, když jim Darwin odřízl jejich tradiční zásobu pravidel, jsou neustále hladoví po nových. Stačí jim jen někdo, kdo jim vyjde vstříc tím, že definuje nový způsob, jak být morálně čistý, a celý fenomén se objeví znovu. Začněme s tím jednodušším problémem. Existuje jednoduchý, principiální způsob, jak se vypořádat s woke kulturou? Myslím, že ano: použít zvyklosti, které již máme pro zacházení s náboženstvím. Woke kultura je v podstatě náboženství, jen s Bohem nahrazeným chráněnými skupinami. Není to ani první náboženství tohoto druhu; marxismus měl podobnou formu, s Bohem nahrazeným masami. A my už máme dobře zavedené zvyklosti pro zacházení s náboženstvím v rámci organizací. Můžete vyjádřit svou vlastní náboženskou identitu a vysvětlit svá přesvědčení, ale nemůžete označovat své spolupracovníky za nevěřící, pokud nesouhlasí, nebo se snažit zakázat jim říkat věci, které odporují vašim doktrínám, nebo trvat na tom, aby organizace přijala vaše náboženství jako své oficiální. Pokud si nejsme jisti, jak naložit s jakýmkoli konkrétním projevem woke kultury, představme si, že se zabýváme nějakým jiným náboženstvím, například křesťanstvím. Měli bychom mít v organizacích lidi, jejichž práce spočívá ve vynucování woke ortodoxie? Ne, protože bychom neměli lidi, jejichž práce by spočívala ve vynucování křesťanské ortodoxie. Měli bychom cenzurovat spisovatele nebo vědce, jejichž práce odporuje woke doktrínám? Ne, protože bychom to nedělali lidem, jejichž práce odporovala křesťanskému učení. Měli by být uchazeči o práci povinni psát DEI prohlášení? Samozřejmě ne; představte si zaměstnavatele vyžadujícího důkaz náboženského přesvědčení. Měli by se studenti a zaměstnanci účastnit woke indoktrinačních sezení, kde musí odpovídat na otázky o svých přesvědčeních, aby se prokázala jejich konformita? Ne, protože bychom ani nesnili o tom, že bychom tímto způsobem prověřovali lidi ohledně jejich náboženství. Člověk by se neměl cítit špatně kvůli tomu, že nechce sledovat woke filmy, stejně jako by se neměl cítit špatně kvůli tomu, že nechce poslouchat křesťanský rock. Ve dvaceti letech jsem několikrát projel Ameriku a poslouchal místní rozhlasové stanice. Občas jsem otočil knoflíkem a slyšel nějakou novou písničku. Ale ve chvíli, kdy někdo zmínil Ježíše, otočil jsem knoflíkem znovu. I ta nejmenší dávka kázání stačila, abych ztratil zájem. Ale stejným způsobem bychom neměli automaticky odmítat vše, čemu zastánci woke kultury věří. Nejsem křesťan, ale vidím, že mnoho křesťanských principů jsou dobré principy. Bylo by chybou zahodit je všechny jen proto, že nesdílíme náboženství, které je hlásá. To by bylo právě to, co by udělal náboženský fanatik. Pokud budeme mít skutečnou pluralitu názorů, myslím, že budeme v bezpečí před budoucími výbuchy woke netolerance. Woke kultura sama nezmizí. V dohledné budoucnosti budou nadále existovat ostrůvky woke fanatiků vymýšlejících nové morální módy. Klíčové je nedovolit jim, aby své módy považovali za všeobecnou normu. Mohou měnit, co jejich souvěrci smějí říkat, každých pár měsíců, pokud chtějí, ale nesmí jim být dovoleno měnit to, co smíme říkat my. Obecnější problém – jak zabránit podobným výbuchům agresivně okázalé morálky – je samozřejmě těžší. Zde se potýkáme s lidskou přirozeností. Vždy budou existovat mravokárci. A zejména mezi nimi budou existovat vynucovači konformity. Tito lidé se tak narodili. Každá společnost je má. Takže to nejlepší, co můžeme udělat, je držet je pod kontrolou. Agresivně konformní lidé nejsou vždy na válečné stezce. Obvykle jen vynucují jakákoli náhodná pravidla, která mají po ruce. Stávají se nebezpečnými pouze tehdy, když nějaká nová ideologie nasměruje velké množství z nich stejným směrem najednou. To se stalo během Kulturní revoluce a v menší míře ve dvou vlnách politické korektnosti, které jsme zažili. Nemůžeme se zbavit agresivně konformních lidí. A i kdybychom chtěli, nemohli bychom zabránit lidem ve vytváření nových ideologií, které by je přitahovaly. Takže pokud je chceme udržet pod kontrolou, musíme to udělat o jeden krok dále. Naštěstí když agresivně konformní lidé vyrazí na tažení, vždy dělají jednu věc, která je prozradí: definují nová kacířství, za která trestají lidi. Takže nejlepší způsob, jak se chránit před budoucími výbuchy věcí jako je woke kultura, je mít silné protilátky proti konceptu kacířství. Měli bychom mít vědomou předpojatost proti definování nových forem kacířství. Kdykoli se někdo pokusí zakázat říkat něco, co jsme dosud říkat mohli, naším výchozím předpokladem by mělo být, že se mýlí. Samozřejmě pouze výchozím předpokladem. Pokud dokážou, že bychom to měli přestat říkat, pak bychom měli. Ale důkazní břemeno je na nich. V liberálních demokraciích budou lidé snažící se zabránit tomu, aby něco bylo řečeno, obvykle tvrdit, že nejde jen o cenzuru, ale snaží se zabránit nějaké formě „újmy“. A možná mají pravdu. Ale znovu, důkazní břemeno je na nich. Nestačí tvrdit újmu; musí ji dokázat. Dokud se budou agresivně konformní lidé i nadále prozrazovat zakazováním kacířství, vždy si budeme moci všimnout, když se sjednotí za nějakou novou ideologií. A pokud budeme v tomto bodě vždy bojovat zpět, s trochou štěstí je můžeme zastavit v jejich stopách. Počet pravdivých věcí, které nemůžeme říct, by se neměl zvyšovat. Pokud se zvyšuje, něco je špatně. Poznámky Proč se radikálové 60. let zaměřili právě na tyto příčiny? Jeden z recenzentů konceptů tohoto eseje to vysvětlil tak výstižně, že jsem ho požádal o svolení ho citovat: „Středostavovští studenti protestující v rámci Nové levice zavrhli socialistickou/marxistickou levici jako nemoderní. Místo toho je přitahovaly atraktivnější formy útlaku odhalené kulturní analýzou a komplikovanou ‚Teorií‘. Dělnická politika se stala zastaralou a nemoderní. Trvalo dvě generace, než se tento posun plně projevil. Charakteristickým znakem woke ideologie je její nápadný nezájem o dělnickou třídu. Ty zbytky, které, ehm, zbyly ze staré levice, jsou vůči woke kultuře v opozici, zatímco skutečná dělnická třída se přesunula k populistické pravici a přivedla nám Trumpa. Trump a woke kultura jsou bratranci. Středostavovský původ woke kultury usnadnil její pronikání do institucí, protože neměla zájem o ‚uchopení výrobních prostředků‘ , což by rychle narazilo na tvrdý odpor státní a korporátní moci. Skutečnost, že woke kultura se zajímala pouze o jiné druhy tříd , signalizovala ochotu ke kompromisu s existující mocí: dejte nám moc ve vašem systému a my vám na oplátku poskytneme zdroj, který ovládáme – morální správnost. Jako ideologický nástroj k získání kontroly nad veřejnou diskuzí a institucemi to uspělo tam, kde by ambicióznější revoluční program selhal.“ Pomáhalo i to, že humanitní a sociální vědy zahrnovaly některé z nejpočetnějších a nejméně náročných bakalářských oborů. Kdyby politické hnutí muselo začít s fyziky, nikdy by se nerozjelo – bylo by jich příliš málo a neměli by na to čas. Na elitních univerzitách už tyto obory nejsou tak početné jako dříve. Průzkum z roku 2022 ukázal, že pouze 7 procent studentů Harvardu plánuje studovat humanitní vědy, oproti téměř 30 procentům v 70. letech. Předpokládám, že woke kultura je jedním z důvodů – když studenti uvažují o studiu angličtiny, je to pravděpodobně proto, že milují literaturu, ne proto, že chtějí poslouchat přednášky o rasismu. Dynamika loutkáře a loutky v politické korektnosti vyšla jasně najevo, když byla pekárna poblíž Oberlin College v roce 2016 křivě nařčena z rasové diskriminace. V následném občanskoprávním sporu právníci pekárny předložili textovou zprávu děkanky studentů Oberlin Meredith Raimondové, která psala: „Řekla bych, pusťte na ně studenty, kdybych nebyla přesvědčená, že tohle potřebujeme mít za sebou.“ Zastánci woke kultury někdy tvrdí, že být woke znamená jednoduše chovat se k lidem s respektem. Kdyby to byla pravda, bylo by to jediné pravidlo, které byste si museli pamatovat – což je od reality komicky vzdálené. Můj mladší syn rád napodobuje hlasy a když mu bylo asi sedm, musel jsem mu vysvětlovat, které přízvuky je v současnosti bezpečné napodobovat na veřejnosti a které ne. Trvalo to deset minut a stejně jsem nepokryl všechny případy. V roce 1986 americký Nejvyšší soud rozhodl, že vytváření nepřátelského pracovního prostředí může představovat pohlavní diskriminaci, což následně ovlivnilo univerzity prostřednictvím tzv. Title IX . Soud stanovil, že kritériem nepřátelského prostředí je to, zda by vadilo rozumnému člověku. Ale protože pro profesora by byla samotná stížnost na sexuální obtěžování katastrofou, bez ohledu na to, zda byl stěžovatel rozumný či nikoli, v praxi byl nyní efektivně zakázán jakýkoli vtip nebo poznámka i vzdáleně související se sexem. Což znamenalo, že jsme se vrátili k viktoriánským pravidlům chování, kdy existovala rozsáhlá skupina věcí, které se nesměly říkat „v přítomnosti dam“. Podobně se snažili předstírat, že neexistuje konflikt mezi diverzitou a kvalitou. Jenže nemůžete současně optimalizovat pro dva faktory, které nejsou totožné. To, co diverzita ve skutečnosti znamená, soudě podle způsobu používání tohoto termínu, je poměrné zastoupení. A pokud nevybíráte skupinu, jejímž účelem je být reprezentativní , musí optimalizace pro poměrné zastoupení jít na úkor kvality. Není to kvůli ničemu, co souvisí se zastoupením – je to podstata optimalizace: optimalizace pro x musí jít na úkor y, pokud x a y nejsou totožné. Možná si společnosti časem vytvoří imunitu vůči virálnímu rozhořčení. Možná jsme byli jen první, kdo mu byl vystaven, takže se námi prohnalo jako epidemie dosud izolovanou populací. Jsem si docela jistý, že by bylo možné vytvořit nové platformy sociálních sítí, které by byly méně poháněny rozhořčením, a takové platformy by měly dobrou šanci přetáhnout uživatele od těch existujících, protože nejbystřejší lidé by měli tendenci k nim přecházet. Říkám „převážně“, protože doufám, že se žurnalistická neutralita v nějaké podobě vrátí. Existuje určitý trh pro nezaujaté zpravodajství, a i když je malý, je cenný. Bohatí a mocní chtějí vědět, co se skutečně děje – tak se ostatně stali bohatými a mocnými. Times učinily toto přelomové oznámení velmi neformálně, mimochodem uprostřed článku o jejich reportérce, která byla kritizována za nepřesnosti. Je docela možné, že to žádný z vedoucích editorů ani neschválil. Je ale svým způsobem příznačné, že tento konkrétní vesmír skončil spíše zakňučením než výbuchem. Jak akronym DEI vychází z módy, mnoho těchto byrokratů se pokusí stáhnout do ústraní změnou svých titulů. Zdá se, že populární volbou bude „sounáležitost“. Pokud jste se někdy podivovali, proč náš právní systém obsahuje pojistky jako oddělení žalobce, soudce a poroty, právo prověřovat důkazy a křížově vyslýchat svědky či právo na právní zastoupení, de facto paralelní právní systém vytvořený Title IX to vše až příliš jasně objasňuje. Vymýšlení nových nevhodností je nejviditelnější v překotném vývoji woke terminologie. Pro mě jako spisovatele je to obzvlášť nepříjemné, protože nové názvy jsou vždy horší. Každý náboženský rituál musí být nepohodlný a trochu absurdní – jinak by ho praktikovali i nevěřící. Tak se ze „slaves“ stávají „enslaved individuals“ . Díky webovému vyhledávání můžeme sledovat špičku morálního vývoje v reálném čase: když vyhledáte „individuals experiencing slavery“ , najdete k dnešnímu dni pět legitimních pokusů o použití této fráze a dokonce dva případy pro „individuals experiencing enslavement“ . Organizace, které dělají problematické věci, jsou obzvlášť citlivé na správnost, což vede k absurditám jako když tabákové a ropné společnosti získávají vyšší ESG hodnocení než Tesla. Elon udělal ještě něco dalšího, co posunulo Twitter doprava: dal větší viditelnost platícím uživatelům. Platící uživatelé se v průměru kloní více doprava, protože lidé na krajní levici Elona nemají rádi a nechtějí mu posílat peníze. Elon pravděpodobně věděl, že se to stane. Na druhou stranu si lidé na krajní levici mohou vyčítat jen sami sebe – mohli by zítra naklonit Twitter zpět doleva, kdyby chtěli. Jak poukázali James Lindsay a Peter Boghossian, woke kultura má dokonce i svůj koncept prvotního hříchu: privilegium. Na rozdíl od egalitářské verze křesťanství ho lidé mají v různé míře. Tělesně zdatný heterosexuální bílý americký muž se rodí s takovou zátěží hříchu, že ho může spasit jedině ta nejpokornější kajícnost. Woke kultura sdílí s mnoha skutečnými podobami křesťanství ještě něco docela vtipného: stejně jako Bůh jsou i lidé, v jejichž jménu woke kultura údajně jedná, často znechuceni věcmi, které se v jejich jménu dějí. Z většiny těchto pravidel existuje jedna výjimka: skutečné náboženské organizace. Pro ty je rozumné trvat na ortodoxii. Ale ty by zase měly otevřeně deklarovat, že jsou náboženskými organizacemi. Právem je považováno za podezřelé, když se něco, co se tváří jako běžný podnik nebo publikace, ukáže být náboženskou organizací. Nechci vyvolat dojem, že zvrátit woke kulturu bude jednoduché. Nevyhnutelně budou existovat místa, kde boj bude komplikovaný – zejména na univerzitách, které musí všichni sdílet, přestože jsou v současnosti ze všech institucí nejvíce prostoupeny woke kulturou. Můžete se však zbavit agresivně konformních lidí v rámci organizace, a v mnoha, ne-li ve většině organizací by to byl vynikající nápad. I hrstka takových lidí může napáchat značné škody. Vsadím se, že byste zaznamenali znatelné zlepšení při přechodu od hrstky k nulovému počtu. Poděkování Samu Altmanovi, Benu Millerovi, Danielu Gacklemu, Robinu Hansonovi, Jessice Livingstonové, Gregu Lukianoffovi, Harji Taggarovi, Garrymu Tanovi a Timu Urbanovi za čtení konceptů tohoto eseje. O autorovi této eseje Paul Graham je programátor, spisovatel a investor. V roce 1995 založil s Robertem Morrisem Viaweb, první společnost poskytující software jako službu, kterou v roce 1998 koupila Yahoo. Od roku 2001 publikuje vlivné eseje na paulgraham.com a v roce 2005 se stal spoluzakladatelem Y Combinatoru, průkopnického startupového inkubátoru, který podpořil společnosti jako Airbnb, Dropbox či Reddit. Je autorem několika knih o programování a získal doktorát z informatiky na Harvardu, kde také studoval malířství.
14.01.2025 19:31 Text je překladem eseje Heresy od Paula Grahama z roku 2022, publikované s jeho svolením. Jednou z nejpřekvapivějších věcí, kterých jsem byl za svůj život svědkem, je znovuzrození konceptu hereze. Richard Westfall ve své vynikající biografii Newtona píše o okamžiku, kdy byl Newton zvolen členem Trinity College: Newton, nyní finančně zajištěný, se mohl plně věnovat čemukoli, co si zvolil. K setrvání ve funkci se musel vyvarovat pouze tří neodpustitelných hříchů: zločinu, kacířství a manželství. Když jsem to četl poprvé v 90. letech, znělo to jako zábavný středověký přežitek. Jak zvláštní, muset se vyvarovat páchání kacířství. Ale když jsem tentýž text četl znovu o 20 let později, připadal mi jako popis současného zaměstnání. Existuje stále rostoucí počet názorů, za jejichž vyjádření můžete přijít o práci. Ti, kdo takto propouštějí, sice nepoužívají slovo „hereze“, ale strukturálně jde o totéž. Hereze má dvě charakteristické vlastnosti: má přednost před otázkou pravdivosti či nepravdivosti a převáží nad vším ostatním, co daný člověk učinil. Například když někdo označí určité tvrzení za „x-istické“, implicitně tím také říká, že diskuse končí. Po tomto označení už se dál nezabývá tím, zda je tvrzení pravdivé, či nikoli. Používání takových nálepek je v konverzaci ekvivalentem vyvolání výjimky. To je jeden z důvodů jejich používání: ukončit diskusi. Pokud se dostanete do hovoru s někým, kdo často používá takové nálepky, může být užitečné se ho přímo zeptat, zda si nemyslí, že se s vaničkou vylévá i dítě. Může být tvrzení x-istické a zároveň pravdivé? Pokud odpoví ano, přiznává tím, že zakazuje pravdu. To je natolik očividné, že většina by pravděpodobně odpověděla ne. Ale pokud odpoví ne, lze snadno ukázat, že se mýlí, protože v praxi se tyto nálepky lepí na tvrzení bez ohledu na jejich pravdivost či nepravdivost. Nejjasnějším důkazem je skutečnost, že to, zda je tvrzení považováno za x-istické, často závisí na tom, kdo ho pronesl. Pravda takto nefunguje. Totéž tvrzení nemůže být pravdivé, když ho řekne jeden člověk, ale x-istické, a tedy nepravdivé, když ho pronese někdo jiný. Druhou charakteristickou vlastností herezí ve srovnání s běžnými názory je, že jejich veřejné vyjádření převáží nad vším ostatním, co daný člověk kdy učinil. V běžných záležitostech, jako je znalost historie nebo hudební vkus, jste posuzováni podle průměru svých názorů. Hereze je kvalitativně odlišná. Je to jako hodit na váhu kus uranu. V minulosti byl trestem za herezi trest smrti. Mohli jste vést život příkladné ctnosti, ale pokud jste veřejně zapochybovali například o božství Krista, čekala vás hranice. V dnešních civilizovaných zemích jsou kacíři „upalováni“ pouze v přeneseném smyslu tím, že přijdou o práci. Struktura situace však zůstává stejná: hereze převáží nad vším ostatním. Mohli jste strávit posledních deset let zachraňováním dětských životů, ale pokud vyjádříte určité názory, jste automaticky propuštěni. Je to velmi podobné spáchání trestného činu. Bez ohledu na to, jak ctnostně jste žili, pokud spácháte trestný čin, musíte nést zákonný trest. Dřívější bezúhonný život může trest zmírnit, ale nemá vliv na otázku viny. Hereze je názor, jehož vyjádření je považováno za zločin – názor, který v některých lidech vyvolává nejen pocit, že se mýlíte, ale že máte být potrestáni. Jejich touha vidět vás potrestaného je často dokonce silnější, než kdybyste spáchali skutečný trestný čin. Na radikální levici je mnoho lidí, kteří silně věří v reintegraci odsouzených , a přesto zastávají názor, že kdokoli, kdo se provinil určitými herezemi, by už nikdy neměl získat práci. Vždy existují nějaké hereze – názory, za jejichž vyjádření budete potrestáni. Dnes jich je však mnohem více než před několika desetiletími, a s tím by museli souhlasit i ti, kteří jsou s tímto stavem spokojeni. Proč? Proč se tento archaicky znějící náboženský koncept vrátil v sekulární podobě? A proč právě teď? K vlně netolerance potřebujete dvě přísady: netolerantní lidi a ideologii, která je povede. Netolerantní lidé tu jsou vždycky. Existují v každé dostatečně velké společnosti. Proto mohou vlny netolerance vzniknout tak náhle – stačí jen něco, co je uvede do pohybu. Už jsem napsal esej o agresivně konformních jedincích. Ve zkratce lze říci, že lidi můžeme klasifikovat ve dvou dimenzích podle toho, nakolik jsou nezávisle či konvenčně smýšlející a jak agresivně k tomu přistupují. Agresivně konformní jsou vykonavatelé ortodoxie. Běžně jsou viditelní pouze v místním měřítku. Jsou to ti mrzutí, moralizující lidé ve skupině – ti, kdo si vždy jako první stěžují, když něco porušuje současná pravidla slušnosti. Občas se však, podobně jako když se prvky vektorového pole seřadí, velký počet agresivně konformních lidí náhle sjednotí za nějakou ideologií. Tehdy se stávají mnohem větším problémem, protože převládne davová dynamika, kde nadšení každého účastníka je umocňováno nadšením ostatních. Nejznámějším případem 20. století byla patrně Kulturní revoluce. Ačkoli ji Mao zahájil s cílem podkopat své rivaly, byla Kulturní revoluce jinak převážně spontánním jevem. Mao v podstatě řekl: Jsou mezi námi kacíři. Najděte je a potrestejte. A to je přesně to, co agresivně konformní lidé potřebují slyšet. Vrhli se do toho s radostí psů pronásledujících veverky. K sjednocení konformně smýšlejících musí ideologie vykazovat řadu rysů náboženství. Především musí mít přísná a svévolná pravidla, jejichž dodržováním mohou stoupenci prokazovat svou čistotu, a její přívrženci musí věřit, že kdokoli, kdo tato pravidla dodržuje, je ipso facto morálně nadřazený těm, kdo je nedodržují. Na konci 80. let se na amerických univerzitách objevila nová ideologie tohoto typu. Měla velmi silnou složku morální čistoty a agresivně konformní lidé se jí chopili se svou obvyklou dychtivostí – o to více, že uvolnění společenských norem v předchozích desetiletích znamenalo stále méně věcí k zakazování. Výsledná vlna netolerance se až děsivě podobala Kulturní revoluci, naštěstí však v mnohem menším měřítku. Záměrně jsem se zde vyhnul zmiňování jakýchkoli konkrétních herezí. Částečně proto, že jednou z univerzálních taktik lovců kacířů, tehdy i dnes, je označit za kacíře i ty, kdo nesouhlasí se způsobem, jakým potlačují myšlenky. Tato taktika je natolik konzistentní, že by mohla sloužit k odhalování honů na čarodějnice v jakémkoli období. A to je druhý důvod, proč jsem se vyhnul konkrétním herezím. Chci, aby tato esej fungovala i v budoucnosti, nejen dnes. A bohužel pravděpodobně bude. Agresivně konformní lidé budou mezi námi vždy a budou hledat, co by zakázali. Vše, co potřebují, je ideologie, která jim řekne co. A je nepravděpodobné, že ta současná bude poslední. Agresivně konformní lidé existují jak na pravici, tak na levici. Důvodem, proč současná vlna netolerance přichází zleva, je jednoduše to, že nová sjednocující ideologie se náhodou objevila na levici. Ta příští by mohla přijít zprava. Představte si, jaké by to bylo. Naštěstí v západních zemích není potlačování herezí zdaleka tak závažné jako v minulosti. Přestože se okno názorů, které můžete veřejně vyjádřit, v posledním desetiletí zúžilo, je stále mnohem širší než před několika staletími. Problémem je derivace. Až do roku 1985 se okno neustále rozšiřovalo. Kdokoli, kdo by v roce 1985 nahlížel do budoucnosti, by očekával, že svoboda projevu se bude nadále zvětšovat. Místo toho se zmenšila. Situace se podobá tomu, co se stalo s infekčními nemocemi, jako jsou spalničky. Kdokoli, kdo by v roce 2010 nahlížel do budoucnosti, by očekával, že počet případů spalniček v USA bude nadále klesat. Místo toho díky odpůrcům očkování vzrostl. Absolutní číslo stále není tak vysoké. Problémem je derivace. V obou případech je těžké určit, nakolik bychom se měli znepokojovat. Je skutečně nebezpečné pro společnost jako celek, když hrstka extrémistů odmítá očkovat své děti nebo umlčuje řečníky na univerzitách? Bod, kdy bychom se měli začít znepokojovat, přichází pravděpodobně tehdy, když jejich jednání začne zasahovat do života všech ostatních. A v obou případech se zdá, že k tomu dochází. Proto pravděpodobně stojí za to vyvinout určité úsilí k udržení okna svobodného projevu otevřeného. Doufám, že tato esej pomůže vytvořit společenské protilátky nejen proti současným snahám o potlačování myšlenek, ale proti konceptu hereze obecně. To je ta skutečná výhra. Jak zneškodnit koncept hereze? Od osvícenství západní společnosti objevily mnoho technik, jak to udělat, ale jistě existují další, které teprve čekají na své objevení. Celkově jsem optimistický. Přestože trend svobody projevu byl v posledním desetiletí nepříznivý, z dlouhodobého hlediska je pozitivní. A jsou zde náznaky, že současná vlna netolerance dosahuje vrcholu. Nezávisle smýšlející lidé, s nimiž hovořím, působí sebejistěji než před několika lety. Na druhé straně i někteří vůdci začínají přemýšlet, zda to nezašlo příliš daleko. A populární kultura mezi mladými se už posunula jinam. Stačí jen vytrvat v odporu a vlna se zhroutí. A pak budeme v čistém zisku, protože kromě toho, že jsme porazili tuto vlnu, jsme také vyvinuli nové taktiky pro odolávání té příští. Poznámky Nebo přesněji biografiích Newtona, protože Westfall napsal dvě: delší verzi nazvanou „Never at Rest“ a kratší „The Life of Isaac Newton“. Obě jsou vynikající. Kratší verze je svižnější, ale ta delší obsahuje množství zajímavých a často velmi vtipných detailů. Tato pasáž se objevuje v obou verzích. Dalším subtilnějším, ale stejně průkazným důkazem je, že tvrzení o x-ismu nejsou nikdy podmíněná. Nikdy neuslyšíte nikoho říct, že výrok je „pravděpodobně x-istický“ nebo „téměř jistě y-istický“. Kdyby tvrzení o x-ismu byla skutečně tvrzeními o pravdě, očekávali byste, že uvidíte „pravděpodobně“ před „x-istický“ stejně často jako před slovem „chybný“. Pravidla musí být přísná, ale nemusí být náročná. Nejúčinnějším typem pravidel jsou proto ta o povrchních záležitostech, jako jsou doktrinální detaily nebo přesná slova, která musí stoupenci používat. Taková pravidla mohou být extrémně komplikovaná, a přesto neodrazují potenciální konvertity tím, že by vyžadovala významné oběti. Povrchní požadavky ortodoxie z ní činí levnou náhražku ctnosti. A to je zároveň jeden z důvodů, proč je ortodoxie tak přitažlivá pro špatné lidi. Můžete být hrozný člověk, ale pokud jste ortodoxní, jste lepší než všichni, kdo nejsou. Dalo by se říci, že šlo o dvě vlny. První do roku 2000 poněkud opadla, ale následovala druhá v letech 2010, pravděpodobně způsobená sociálními sítěmi. Naštěstí většina těch, kdo se dnes snaží potlačovat myšlenky, stále natolik respektuje principy osvícenství, že se k nim alespoň formálně hlásí. Vědí, že by neměli zakazovat myšlenky jako takové, proto je musí překvalifikovat na „škodlivé“, což zní jako něco, co lze zakázat. Ti nejextrémnější se snaží tvrdit, že samotná řeč je násilím, nebo dokonce že mlčení je násilím. Ale jakkoli to může znít podivně, taková gymnastika je dobrým znamením. Poznáme, že jsme skutečně v potížích, až se přestanou obtěžovat s vymýšlením záminek pro zakazování myšlenek – až jako středověká církev řeknou: „Ano, přesně tak, zakazujeme myšlenky, a tady je dokonce jejich seznam.“ Lidé si mohou dovolit ignorovat lékařský konsenzus o očkování jen proto, že vakcíny fungovaly tak dobře. Kdyby žádné vakcíny neexistovaly, byla by úmrtnost tak vysoká, že by většina současných odpůrců očkování o ně úpěnlivě prosila. A situace se svobodou projevu je podobná. Jen proto, že žijí ve světě vytvořeném osvícenstvím, si mohou děti z předměstí hrát na zakazování myšlenek. Poděkování Marcu Andreessenovi, Chrisi Bestovi, Trevoru Blackwellovi, Nicholasi Christakisovi, Danielu Gackleovi, Jonathanu Haidtovi, Claire Lehmannové, Jessice Livingstonové, Gregu Lukianoffovi, Robertu Morrisovi a Garrymu Tanovi za přečtení konceptů tohoto textu. O autorovi této eseje Paul Graham je programátor, spisovatel a investor. V roce 1995 založil s Robertem Morrisem Viaweb, první společnost poskytující software jako službu, kterou v roce 1998 koupila Yahoo. Od roku 2001 publikuje vlivné eseje na paulgraham.com a v roce 2005 se stal spoluzakladatelem Y Combinatoru, průkopnického startupového inkubátoru, který podpořil společnosti jako Airbnb, Dropbox či Reddit. Je autorem několika knih o programování a získal doktorát z informatiky na Harvardu, kde také studoval malířství.
14.01.2025 19:31 Text je překladem eseje The Four Quadrants Of Conformism od Paula Grahama z roku 2020, publikované s jeho svolením. Jedním z nejvýstižnějších způsobů, jak klasifikovat lidi, je podle míry a agresivity jejich konformity. Představte si kartézskou soustavu souřadnic, kde vodorovná osa vede od konvenčně smýšlejících vlevo k nezávisle smýšlejícím vpravo a svislá osa od pasivních dole k agresivním nahoře. Výsledné čtyři kvadranty definují čtyři typy lidí. Začneme v levém horním rohu a budeme postupovat proti směru hodinových ručiček: agresivně konformní, pasivně konformní, pasivně nezávisle smýšlející a agresivně nezávisle smýšlející. Myslím, že všechny čtyři typy naleznete ve většině společností a že příslušnost ke kvadrantu závisí více na osobnosti člověka než na přesvědčeních převládajících v jeho společnosti. Nejlepší důkazy pro obě tvrzení poskytují malé děti. Každý, kdo chodil na základní školu, se s těmito čtyřmi typy setkal, a právě svévolnost školních pravidel jasně dokazuje, že příslušnost ke kvadrantu závisí více na člověku samotném než na pravidlech. Děti v levém horním kvadrantu, ty agresivně konformní, jsou žalobníčci. Jsou přesvědčeny nejen o tom, že pravidla se musejí dodržovat, ale také že ti, kdo je porušují, musejí být potrestáni. Děti v levém dolním kvadrantu, ti pasivně konformní, jsou ovce. Pečlivě dodržují pravidla, ale když je jiné děti poruší, jejich prvním popudem je obava, že budou potrestány, nikoli snaha zajistit jejich potrestání. Děti v pravém dolním kvadrantu, ti pasivně nezávisle smýšlející, jsou snílci. O pravidla se příliš nezajímají a nejspíš si ani nejsou zcela jisti, jaká pravidla vlastně existují. A děti v pravém horním kvadrantu, ti agresivně nezávisle smýšlející, jsou rošťáci. Když narazí na nějaké pravidlo, jejich prvním popudem je zpochybnit ho. Už pouhý fakt, že jim někdo říká, co mají dělat, v nich vyvolává tendenci dělat pravý opak. Při měření konformity je samozřejmě třeba určit, vůči čemu ji měříme, a to se s věkem dětí mění. U mladších dětí jde o pravidla stanovená dospělými. Jak děti dospívají, zdrojem pravidel se stávají jejich vrstevníci. Proto skupina teenagerů, kteří všichni stejným způsobem porušují školní řád, není nezávisle smýšlející – právě naopak. V dospělosti můžeme tyto čtyři typy rozpoznat podle jejich charakteristických výroků, podobně jako byste mohli rozpoznat čtyři druhy ptáků. Pokřik agresivně konformních zní: „Zničte !“ Heslo pasivně konformních je: „Co tomu řeknou sousedi?“ Krédo pasivně nezávisle smýšlejících je: „Každému, co jeho jest.“ A prohlášení agresivně nezávisle smýšlejících je: „Eppur si muove.“ Tyto čtyři typy nejsou stejně početné. Pasivních lidí je více než agresivních a konvenčně smýšlejících je výrazně více než nezávisle smýšlejících. Pasivně konformní tedy tvoří největší skupinu a agresivně nezávisle smýšlející tu nejmenší. Protože příslušnost ke kvadrantu závisí více na osobnosti člověka než na povaze pravidel, většina lidí by se ocitla ve stejném kvadrantu, i kdyby vyrůstala ve zcela odlišné společnosti. Profesor z Princetonu Robert George nedávno napsal: „Někdy se ptám studentů, jaký postoj by zaujali k otroctví, kdyby byli běloši žijící na Jihu před jeho zrušením. A víte co? Všichni by byli abolicionisté! Všichni by statečně vystupovali proti otroctví a neúnavně proti němu bojovali.“ Je příliš zdvořilý na to, aby to řekl naplno, ale samozřejmě by nebyli. Ve skutečnosti bychom neměli předpokládat pouze to, že by se jeho studenti v průměru chovali stejně jako lidé té doby, ale že ti, kteří jsou dnes agresivně konformní, by byli agresivně konformní i tehdy. Jinými slovy, že by nejen nebojovali proti otroctví, ale patřili by mezi jeho nejzarytější zastánce. Přiznávám svou zaujatost, ale zdá se mi, že agresivně konformní lidé jsou zodpovědní za neúměrné množství problémů ve světě a že mnoho zvyklostí, které jsme vyvinuli od dob osvícenství, bylo navrženo tak, aby nás ostatní před nimi chránilo. Konkrétně jde o opuštění konceptu hereze a jeho nahrazení principem svobodného debatování o všech možných myšlenkách, dokonce i těch, které jsou v současnosti považovány za nepřijatelné, bez jakéhokoli postihu pro ty, kdo je zkusí uvést do praxe, aby zjistili, zda fungují. Proč ale potřebují být chráněni ti nezávisle smýšlející? Protože oni přicházejí se všemi novými myšlenkami. Aby byl člověk úspěšným vědcem, například, nestačí mít pouze pravdu. Musíte mít pravdu v době, kdy se všichni ostatní mýlí. Konvenčně smýšlející lidé toho nejsou schopni. Z podobných důvodů jsou všichni úspěšní zakladatelé startupů nejen nezávisle smýšlející, ale přímo agresivně nezávisle smýšlející. Není tedy náhoda, že společnosti prosperují pouze do té míry, do jaké mají zavedeny mechanismy držící konvenčně smýšlející na uzdě. V posledních několika letech si mnozí z nás všímají, že zvyklosti chránící svobodné bádání byly oslabeny. Někteří říkají, že přeháníme – že nebyly oslabeny až tak výrazně, nebo že byly oslabeny ve prospěch vyššího dobra. S tím druhým se vypořádám okamžitě. Když získají převahu konvenčně smýšlející, vždy tvrdí, že je to ve jménu vyššího dobra. Jen se pokaždé náhodou jedná o jiné, vzájemně neslučitelné vyšší dobro. Co se týče první námitky, že nezávisle smýšlející jsou přecitlivělí a že svobodné bádání nebylo až tak výrazně potlačeno – o tom nemůžete soudit, pokud nejste sami nezávisle smýšlející. Nemůžete vědět, jak velká část prostoru myšlenek je odřezávána, pokud tyto myšlenky nemáte, a pouze nezávisle smýšlející mají ty na okrajích. Právě proto bývají velmi citliví na změny v tom, jak svobodně lze myšlenky zkoumat. Jsou kanárky v této uhelné šachtě. Konvenčně smýšlející říkají, jako vždycky, že nechtějí potlačit diskusi o všech myšlenkách, jen o těch špatných. Člověk by řekl, že už jen z této věty bude zřejmé, jak nebezpečnou hru hrají. Ale vyložím to podrobněji. Existují dva důvody, proč potřebujeme mít možnost diskutovat i o „špatných“ myšlenkách. První důvod je ten, že jakýkoli proces rozhodování o tom, které myšlenky zakázat, je předurčen k chybám. O to více proto, že žádný inteligentní člověk nechce dělat tento druh práce, takže nakonec ji vykonávají hlupáci. A když proces produkuje mnoho chyb, potřebujete ponechat prostor pro omyl. Což v tomto případě znamená, že musíte zakázat méně myšlenek, než byste chtěli. Ale to je pro agresivně konformní obtížné, částečně proto, že si užívají trestání lidí, jak to dělali už od dětství, a částečně proto, že si navzájem konkurují. Strážci ortodoxie nemohou připustit existenci hraniční myšlenky, protože to dává ostatním strážcům příležitost předstihnout je v oddělení morální čistoty a možná je dokonce sami označit za kacíře. Takže místo toho, abychom získali potřebný prostor pro omyl, dostáváme pravý opak: závod ke dnu, ve kterém každá myšlenka, která se jeví jakkoli zakazovatelná, nakonec zakázána je. Druhý důvod, proč je nebezpečné zakazovat diskusi o myšlenkách, spočívá v tom, že myšlenky jsou vzájemně propojené více, než se na první pohled zdá. To znamená, že omezíte-li diskusi o některých tématech, nedotkne se to pouze těchto témat. Omezení se šíří zpětně do jakéhokoli tématu, které má důsledky v těch zakázaných. A to není okrajový případ. Ty nejlepší myšlenky dělají přesně toto: mají důsledky v oborech vzdálených od svého původu. Mít myšlenky ve světě, kde jsou některé myšlenky zakázané, je jako hrát fotbal na hřišti s minovým polem v jednom rohu. Nehrajete stejnou hru jako předtím, jen na jinak tvarovaném hřišti. Hrajete mnohem opatrnější hru i na bezpečném území. V minulosti se nezávisle smýšlející chránili tím, že se soustřeďovali na několika místech – nejprve na panovnických dvorech a později na univerzitách – kde si mohli do určité míry stanovit vlastní pravidla. Místa, kde lidé pracují s myšlenkami, mají tendenci vytvářet zvyklosti chránící svobodné bádání, ze stejného důvodu, jako mají továrny na polovodiče výkonné vzduchové filtry nebo nahrávací studia kvalitní zvukovou izolaci. Přinejmenším v posledních několika stoletích, když byli agresivně konformní z jakéhokoli důvodu na válečné stezce, představovaly univerzity nejbezpečnější útočiště. Tentokrát to ale nemusí fungovat, a to kvůli nešťastné skutečnosti, že nejnovější vlna netolerance začala právě na univerzitách. Započala v polovině 80. let a kolem roku 2000 se zdálo, že utichla, ale nedávno znovu vzplanula s příchodem sociálních sítí. Zdá se, že to byl bohužel vlastní gól Silicon Valley. Přestože lidé, kteří řídí Silicon Valley, jsou téměř všichni nezávisle smýšlející, předali agresivně konformním nástroj, o jakém mohli jen snít. Na druhou stranu je možné, že úpadek ducha svobodného bádání na univerzitách je stejně tak důsledkem odchodu nezávisle smýšlejících jako jeho příčinou. Lidé, kteří by se před 50 lety stali profesory, mají dnes jiné možnosti. Mohou se stát kvantovými analytiky nebo zakládat startupy. Pro úspěch v obou těchto oblastech musíte být nezávisle smýšlející. Kdyby tito lidé byli profesory, kladli by tužší odpor na obranu akademické svobody. Možná tedy není obraz nezávisle smýšlejících prchajících z upadajících univerzit tak pochmurný. Možná univerzity upadají proto, že mnozí již odešli. Přestože jsem této situaci věnoval mnoho času k přemýšlení, nedokážu předpovědět její vývoj. Mohly by některé univerzity zvrátit současný trend a zůstat místy, kde se nezávisle smýšlející chtějí shromažďovat? Nebo je nezávisle smýšlející postupně opustí? Velmi se obávám toho, co bychom mohli ztratit, kdyby k tomu došlo. Z dlouhodobého hlediska jsem však optimistický. Nezávisle smýšlející se umějí dobře chránit. Pokud jsou stávající instituce kompromitovány, vytvoří si nové. To může vyžadovat určitou představivost. Ale představivost je koneckonců jejich doménou. Poznámky Uvědomuji si samozřejmě, že pokud se osobnosti lidí liší v jakýchkoli dvou ohledech, můžete je použít jako osy a výsledné čtyři kvadranty nazvat typy osobnosti. Ve skutečnosti tedy tvrdím, že tyto osy jsou na sobě nezávislé a že v obou existuje významná variabilita. Agresivně konformní nejsou zodpovědní za všechny problémy světa. Dalším významným zdrojem problémů je ten typ charismatického vůdce, který získává moc tím, že se na ně obrací. Stávají se mnohem nebezpečnějšími, když se takoví vůdci objeví. Když jsem vedl Y Combinator, nikdy jsem se neobával psát věci, které urážely konvenčně smýšlející. Kdyby byl YC firma vyrábějící sušenky, čelil bych obtížné morální volbě. Konvenčně smýšlející lidé také jedí sušenky. Ale nezakládají úspěšné startupy. Takže když jsem je odradil od přihlášení do YC, jediným důsledkem bylo, že jsme ušetřili práci se čtením přihlášek. V jedné oblasti došlo k pokroku: tresty za vyjadřování zakázaných myšlenek jsou méně přísné než v minulosti. Přinejmenším v bohatších zemích je malé nebezpečí, že budete zabiti. Agresivně konformní se většinou spokojí s tím, že dosáhnou vašeho vyhození z práce. Mnoho profesorů je nezávisle smýšlejících – zejména v matematice, přírodních vědách a inženýrství, kde musíte být nezávisle smýšlející, abyste uspěli. Ale studenti jsou reprezentativnějším vzorkem obecné populace, a tedy převážně konvenčně smýšlející. Takže když dojde ke konfliktu mezi profesory a studenty, nejde jen o střet generací, ale také o střet různých typů lidí. Poděkování Samu Altmanovi, Trevoru Blackwellovi, Nicholasi Christakisovi, Patricku Collisonovi, Samu Gichuruovi, Jessice Livingstonové, Patricku McKenziem, Geoffu Ralstonovi a Harji Taggarovi za přečtení konceptů tohoto textu. O autorovi této eseje Paul Graham je programátor, spisovatel a investor. V roce 1995 založil s Robertem Morrisem Viaweb, první společnost poskytující software jako službu, kterou v roce 1998 koupila Yahoo. Od roku 2001 publikuje vlivné eseje na paulgraham.com a v roce 2005 se stal spoluzakladatelem Y Combinatoru, průkopnického startupového inkubátoru, který podpořil společnosti jako Airbnb, Dropbox či Reddit. Je autorem několika knih o programování a získal doktorát z informatiky na Harvardu, kde také studoval malířství.
14.01.2025 19:31 Text je překladem eseje What You Can't Say od Paula Grahama z roku 2004, publikované s jeho svolením. Už jste někdy narazili na svou starou fotografii a zastyděli se za to, jak jste vypadali? Opravdu jsme se takhle oblékali? Ano, oblékali. A vůbec jsme netušili, jak směšně působíme. Je to v povaze módy, že je neviditelná, stejně jako je pro nás neviditelný pohyb Země, na které všichni jedeme. Co mě děsí, je existence morálních módních vln. Jsou stejně arbitrární a pro většinu lidí stejně neviditelné. Ale jsou mnohem nebezpečnější. Móda je zaměňována za dobrý design; morální móda je zaměňována za dobro samotné. Když se obléknete neobvykle, lidé se vám vysmějí. Když porušíte morální módu, můžete být propuštěni, vyloučeni ze společnosti, uvězněni, nebo dokonce zabiti. Kdybyste se mohli vydat strojem času do minulosti, jedna věc by platila všude, kam byste se dostali: museli byste si dávat pozor na jazyk. Názory, které považujeme za neškodné, by vás mohly dostat do velkých potíží. Já sám jsem už řekl přinejmenším jednu věc, která by mě ve většině Evropy sedmnáctého století přivedla do velkých problémů a která dostala do velkých problémů Galilea, když ji vyslovil – že se Země pohybuje. Zdá se, že je to historická konstanta: V každé době lidé věřili věcem, které byly jednoduše směšné, a věřili jim tak pevně, že byste se dostali do strašlivých potíží, kdybyste tvrdili něco jiného. Liší se naše doba? Pro kohokoli, kdo četl alespoň něco z historie, je odpověď téměř jistě ne. Byla by to pozoruhodná shoda náhod, kdyby zrovna naše doba byla tou první, která má všechno správně. Je lákavé přemýšlet o tom, že věříme věcem, které budou lidem v budoucnosti připadat směšné. Co by si musel dávat pozor říct někdo, kdo by nás přišel navštívit strojem času? Právě to chci zde prozkoumat. Ale nechci jen všechny šokovat herezí dne. Chci najít obecné postupy, jak v jakékoli době odhalit to, co se nesmí říkat. Test konformity Začněme testem: Máte nějaké názory, které byste se zdráhali vyslovit před skupinou svých vrstevníků? Pokud je odpověď ne, možná byste se nad tím měli zamyslet. Jestliže všechno, čemu věříte, je něco, čemu máte věřit, může to být náhoda? Pravděpodobně ne. Nejspíš jen přemýšlíte tak, jak vám bylo řečeno. Druhá možnost by byla, že jste nezávisle posoudili každou otázku a dospěli ke stejným závěrům, které jsou nyní považovány za přijatelné. To se zdá nepravděpodobné, protože byste museli udělat i stejné chyby. Kartografové záměrně vkládají do svých map drobné chyby, aby poznali, když je někdo okopíruje. Pokud má jiná mapa stejnou chybu, je to velmi přesvědčivý důkaz. Jako každá jiná doba v historii, i naše morální mapa téměř jistě obsahuje několik omylů. A kdokoli, kdo dělá stejné chyby, je pravděpodobně nedělá náhodou. Bylo by to, jako kdyby někdo tvrdil, že v roce 1972 nezávisle došel k názoru, že zvonové kalhoty jsou dobrý nápad. Když věříte všemu, čemu máte věřit dnes, jak si můžete být jisti, že byste také nevěřili všemu, čemu jste měli věřit, kdybyste vyrůstali mezi majiteli plantáží předválečného Jihu, nebo v Německu třicátých let – nebo mezi Mongoly roku 1200? S největší pravděpodobností byste věřili. V době termínů jako „dobře přizpůsobený“ se zdálo, že s vámi není něco v pořádku, pokud jste přemýšleli o věcech, které jste se neodvážili říct nahlas. To je postavené na hlavu. Téměř jistě s vámi není něco v pořádku, pokud nepřemýšlíte o věcech, které se neodvážíte říct nahlas. Potíže Co nemůžeme říkat? Jeden způsob, jak takové myšlenky najít, je jednoduše sledovat, za co se lidé dostávají do problémů, když to vysloví. Samozřejmě nehledáme jen věci, které nemůžeme říkat. Hledáme věci, které nemůžeme říkat a které jsou pravdivé, nebo mají alespoň dostatečnou šanci být pravdivé, aby ta otázka měla zůstat otevřená. Ale mnoho věcí, za které se lidé dostávají do problémů, když je řeknou, pravděpodobně překračuje tento druhý, nižší práh. Nikdo se nedostane do potíží za tvrzení, že 2 + 2 = 5, nebo že lidé v Pittsburghu měří tři metry. Takové očividně nepravdivé výroky mohou být považovány za vtip, nebo v nejhorším případě za důkaz pomatenosti, ale pravděpodobně nikoho nerozzlobí. Výroky, které lidi rozzlobí, jsou ty, u kterých se obávají, že by jim mohlo být uvěřeno. Podezřívám, že výroky, které lidi rozzlobí nejvíc, jsou ty, u kterých se obávají, že by mohly být pravdivé. Kdyby Galileo řekl, že lidé v Padově měří tři metry, považovali by ho za neškodného podivína. Říct, že Země obíhá kolem Slunce, bylo něco jiného. Církev věděla, že by to přimělo lidi k přemýšlení. Když se díváme zpět do minulosti, toto pravidlo skutečně funguje. Mnoho výroků, za které se lidé dostávali do problémů, se dnes jeví jako neškodné. Je tedy pravděpodobné, že návštěvníci z budoucnosti by souhlasili přinejmenším s některými výroky, za které se lidé dostávají do potíží dnes. Nemáme žádné Galiley? To je nepravděpodobné. Chcete-li je najít, všímejte si názorů, za které se lidé dostávají do potíží, a začněte se ptát: mohlo by to být pravda? Dobře, možná je to kacířské , ale mohlo by to být také pravdivé? Hereze To nám ale neposkytne všechny odpovědi. Co když se ještě nikdo nedostal do potíží kvůli konkrétní myšlence? Co když by některá myšlenka byla tak výbušně kontroverzní, že by se ji nikdo neodvážil veřejně vyslovit? Jak můžeme najít i tyto? Další přístup je sledovat ono slovo hereze. V každé historické epoše existovaly nálepky, které se používaly k umlčení výroků dříve, než se někdo mohl zeptat, zda jsou pravdivé nebo ne. „Rouhání“, „svatokrádež“ a „kacířství“ byly takovými nálepkami po značnou část západních dějin, stejně jako v novější době „neslušný“, „nevhodný“ a „neamerický“. Dnes už tyto nálepky ztratily svou sílu. Vždy ji ztratí. Nyní se používají většinou ironicky. Ale ve své době měly skutečnou moc. Slovo „defétistický“ například dnes nemá žádné zvláštní politické zabarvení. Ale v Německu roku 1917 to byla zbraň, kterou Ludendorff použil při čistce těch, kdo podporovali vyjednaný mír. Na začátku druhé světové války ho Churchill a jeho stoupenci často používali k umlčení svých odpůrců. V roce 1940 byl každý argument proti Churchillově agresivní politice „defétistický“. Bylo to správné nebo špatné? V ideálním případě se nikdo nedostal tak daleko, aby se na to ptal. Takové nálepky máme i dnes, docela hodně jich je, od všeobecně použitelného „nevhodný“ až po obávané „rozdělující“. V každé době by mělo být snadné zjistit, co jsou takové nálepky – stačí sledovat, jak lidé označují myšlenky, se kterými nesouhlasí, kromě toho, že jsou nepravdivé. Když politik řekne, že jeho oponent se mýlí, je to přímá kritika, ale když místo argumentace o nepravdivosti výroku útočí na výrok jako „rozdělující“ nebo „rasově necitlivý“, měli bychom zpozornět. Takže další způsob, jak odhalit, kterým z našich tabu se budou budoucí generace smát, je začít u nálepek. Vezměte si nálepku – například „sexistický“ – a zkuste vymyslet nějaké myšlenky, které by tak byly označeny. Pak se u každé ptejte: mohla by být pravdivá? Jen tak náhodně vyjmenovávat nápady? Ano, protože ve skutečnosti náhodné nebudou. Nápady, které vás napadnou nejdřív, budou ty nejpravděpodobnější. Budou to věci, kterých jste si už všimli, ale nedovolili jste si o nich přemýšlet. V roce 1989 několik důvtipných výzkumníků sledovalo pohyby očí radiologů při prohlížení rentgenových snímků hrudníku kvůli příznakům rakoviny plic. Zjistili, že i když radiologové přehlédli rakovinnou lézi, jejich oči se obvykle zastavily v místě, kde byla. Část jejich mozku věděla, že tam něco je; jen to neproniklo až do vědomého poznání. Myslím, že mnoho zajímavých kacířských myšlenek je v našich myslích již z velké části zformováno. Když dočasně vypneme autocenzuru, budou to první myšlenky, které vyplavou na povrch. Čas a prostor Kdybychom se mohli podívat do budoucnosti, bylo by zřejmé, kterým z našich tabu se budou smát. To nemůžeme, ale můžeme udělat něco téměř stejně dobrého: můžeme se podívat do minulosti. Další způsob, jak zjistit, v čem se mýlíme, je podívat se na to, co bylo kdysi přijatelné a dnes je nemyslitelné. Změny mezi minulostí a současností někdy skutečně představují pokrok. V oboru jako je fyzika, pokud nesouhlasíme s minulými generacemi, je to proto, že my máme pravdu a oni se mýlili. Ale toto platí stále méně, jak se vzdalujeme od jistot exaktních věd. Když se dostanete k sociálním otázkám, mnoho změn je jen módou. Věková hranice pro právní souhlas kolísá jako délka sukní. Možná si představujeme, že jsme o hodně chytřejší a ctnostnější než minulé generace, ale čím více historie čtete, tím méně pravděpodobné se to zdá. Lidé v minulosti byli velmi podobní nám. Ne hrdinové, ne barbaři. Ať už byly jejich myšlenky jakékoli, byly to myšlenky, kterým mohli rozumní lidé věřit. Zde je tedy další zdroj zajímavých herezí. Porovnejte současné myšlenky s myšlenkami různých kultur minulosti a podívejte se, co z toho vzejde. Některé budou podle současných měřítek šokující. Dobře; ale které by také mohly být pravdivé? Nemusíte se dívat do minulosti, abyste našli velké rozdíly. V naší době mají různé společnosti velmi odlišné představy o tom, co je v pořádku a co není. Takže můžete také porovnávat myšlenky jiných kultur s našimi. Každá myšlenka, která je považována za neškodnou ve významném procentu časů a míst, a přesto je v naší společnosti tabu, je kandidátem na něco, v čem se mýlíme. Například na vrcholu politické korektnosti na počátku 90. let Harvard rozdal svým vyučujícím a zaměstnancům brožuru, která mimo jiné říkala, že je nevhodné chválit oblečení kolegy nebo studenta. Už žádné „pěkná košile“. Myslím, že tento princip je mezi světovými kulturami, minulými i současnými, vzácný. Pravděpodobně existuje více kultur, kde je považováno za zvláště zdvořilé pochválit něčí oblečení, než kde je to považováno za nevhodné. Je pravděpodobné, že toto je, byť v mírné formě, příklad jednoho z tabu, kterému by se musel vyhnout návštěvník z budoucnosti, kdyby náhodou nastavil svůj stroj času na Cambridge ve státě Massachusetts roku 1992. Mravokárci Samozřejmě, pokud budou mít v budoucnosti stroje času, pravděpodobně budou mít zvláštní příručku jen pro Cambridge. Vždy to bylo puntičkářské město, město lidí tečkujících i a přeškrtávajících t, kde vám nejspíš opraví gramatiku i názory v jedné a téže konverzaci. A to naznačuje další způsob, jak najít tabu. Hledejte mravokárce a podívejte se, co mají v hlavách. Hlavy dětí jsou skladištěm všech našich tabu. Zdá se nám přirozené, že dětské představy by měly být jasné a čisté. Obraz světa, který jim předkládáme, není jen zjednodušený, aby vyhovoval jejich rozvíjející se mysli, ale také dezinfikovaný, aby vyhovoval našim představám o tom, co by děti měly myslet. Můžete to vidět v malém měřítku na příkladu sprostých slov. Hodně mých přátel teď začíná mít děti a všichni se snaží nepoužívat slova jako „kurva“ a „hovno“ v doslechu miminka, aby je miminko nezačalo také používat. Ale tato slova jsou součástí jazyka a dospělí je používají běžně. Rodiče tak dávají svým dětem nepřesnou představu o jazyce tím, že je nepoužívají. Proč to dělají? Protože si nemyslí, že je vhodné, aby děti používaly celý jazyk. Líbí se nám, když děti vypadají nevinně. Většina dospělých podobně záměrně dává dětem zavádějící představu o světě. Jedním z nejzřejmějších příkladů je Santa Claus. Myslíme si, že je roztomilé, když malé děti věří v Santu. Já sám si myslím, že je roztomilé, když malé děti věří v Santu. Ale člověk se musí ptát: říkáme jim tyhle věci kvůli nim, nebo kvůli nám? Neargumentuji zde pro nebo proti této myšlence. Pravděpodobně je nevyhnutelné, že rodiče chtějí oblékat mysli svých dětí do roztomilých malých dětských outfitů. Nejspíš to budu dělat taky. Důležité pro naše účely je, že v důsledku toho je mozek dobře vychovaného teenagera více či méně kompletní sbírkou všech našich tabu – a v dokonalém stavu, protože nejsou poskvrněna zkušeností. Cokoli, o čem si myslíme, že se později ukáže být směšné, je téměř jistě uvnitř té hlavy. Jak se k těmto myšlenkám dostaneme? Následujícím myšlenkovým experimentem. Představte si jakéhosi moderního Conradova hrdinu, který nějakou dobu pracoval jako žoldák v Africe, nějakou dobu jako lékař v Nepálu, nějakou dobu jako manažer nočního klubu v Miami. Na konkrétních detailech nezáleží – prostě někdo, kdo toho hodně viděl. Nyní si představte porovnání toho, co je v hlavě tohoto člověka, s tím, co je v hlavě spořádané šestnáctileté dívky z předměstí. Co si myslí on, co by ji šokovalo? On zná svět; ona zná, nebo přinejmenším ztělesňuje, současná tabu. Odečtěte jedno od druhého a výsledkem je to, co nemůžeme říkat. Mechanismus Napadá mě ještě jeden způsob, jak zjistit, co nemůžeme říkat: podívat se na to, jak tabu vznikají. Jak se rodí morální módy a proč jsou přijímány? Pokud dokážeme porozumět tomuto mechanismu, možná ho uvidíme při práci i v naší době. Zdá se, že morální módy nevznikají stejným způsobem jako běžné módy. Běžné módy vznikají zdánlivě náhodou, když všichni napodobují rozmar nějaké vlivné osoby. Móda širokých špiček bot v pozdním patnáctém století v Evropě začala, protože Karel VIII. Francouzský měl na jedné noze šest prstů. Móda jména Gary začala, když si herec Frank Cooper osvojil jméno drsného průmyslového města v Indianě. Morální módy se zdají být vytvářeny spíše záměrně. Když je něco, co nemůžeme říct, často je to proto, že nějaká skupina nechce, abychom to říkali. Zákaz bude nejsilnější, když je skupina nervózní. Ironie Galileovy situace spočívala v tom, že se dostal do potíží za opakování Koperníkových myšlenek. Sám Koperník ne. Ve skutečnosti byl Koperník kanovníkem katedrály a věnoval svou knihu papeži. Ale v Galileově době byla církev v křečích protireformace a byla mnohem citlivější na neortodoxní myšlenky. K zahájení tabu musí být skupina na půli cesty mezi slabostí a mocí. Sebevědomá skupina tabu k ochraně nepotřebuje. Není považováno za nevhodné dělat hanlivé poznámky o Američanech nebo Angličanech. A přesto musí být skupina dostatečně mocná, aby tabu prosadila. Koprofilie , v době psaní tohoto textu, se nezdá být dostatečně početná nebo energická na to, aby byly její zájmy povýšeny na životní styl. Předpokládám, že největším zdrojem morálních tabu se ukážou být mocenské boje, v nichž jedna strana má jen těsně navrch. Tam najdete skupinu dostatečně mocnou na to, aby prosazovala tabu, ale zároveň natolik slabou, že je potřebuje. Většina bojů, ať už jde ve skutečnosti o cokoli, bude prezentována jako boj soupeřících myšlenek. Anglická reformace byla v jádru bojem o bohatství a moc, ale nakonec byla prezentována jako boj o záchranu duší Angličanů před korumpujícím vlivem Říma. Je snazší přimět lidi, aby bojovali za myšlenku. A která strana vyhraje, její myšlenky budou také považovány za triumfující, jako by Bůh chtěl signalizovat svůj souhlas tím, že vybral tuto stranu jako vítěze. Často rádi přemýšlíme o druhé světové válce jako o triumfu svobody nad totalitarismem. Pohodlně zapomínáme, že Sovětský svaz byl také jedním z vítězů. Neříkám, že boje nikdy nejsou o myšlenkách, jen že budou vždy prezentovány tak, jako by o myšlenky šlo, ať už to tak je nebo ne. A stejně jako není nic tak nemoderního jako poslední odložená móda, není nic tak špatného jako principy nejnověji poraženého protivníka. Realistické umění se teprve nyní zotavuje z toho, že ho schvalovali jak Hitler, tak Stalin. Přestože morální módy mají tendenci vznikat z jiných zdrojů než móda v oblékání, mechanismus jejich přijetí se zdá být velmi podobný. První osvojitelé budou motivováni ambicemi: sebeuvědoměle cool lidé, kteří se chtějí odlišit od běžného stáda. Jak se móda etabluje, připojí se k nim druhá, mnohem větší skupina, motivovaná strachem. Tato druhá skupina přijímá módu ne proto, že chce vyčnívat, ale protože se bojí vyčnívat. Takže pokud chcete zjistit, co nemůžeme říkat, podívejte se na mechanismus módy a zkuste předpovědět, co by z toho udělalo nevyslovitelné. Které skupiny jsou mocné, ale nervózní, a jaké myšlenky by chtěly potlačit? Které myšlenky byly pošpiněny spojením s těmi, kteří se ocitli na prohrávající straně nedávného boje? Kdyby se sebeuvědoměle cool člověk chtěl odlišit od předchozích módních vln , které z jejich myšlenek by měl tendenci odmítnout? Čeho se bojí říkat konvenčně smýšlející lidé? Tato technika nám neodhalí všechny věci, které nemůžeme říkat. Napadají mě některé, které nejsou výsledkem žádného nedávného boje. Mnoho našich tabu je hluboce zakořeněno v minulosti. Ale tento přístup, v kombinaci s předchozími čtyřmi, odhalí slušný počet nemyslitelných myšlenek. Proč Někteří by se ptali: proč by to někdo chtěl dělat? Proč záměrně šťourat mezi ošklivými, pochybnými myšlenkami? Proč nahlížet pod kameny? Dělám to v první řadě ze stejného důvodu, proč jsem jako dítě nakukoval pod kameny: z čisté zvědavosti. A jsem zvláště zvědavý na cokoli, co je zakázané. Chci vidět a rozhodnout sám za sebe. Za druhé to dělám, protože se mi nelíbí představa, že bych se mýlil. Pokud, stejně jako jiné doby, věříme věcem, které se později budou zdát směšné, chci vědět, které to jsou, abych se jim já alespoň mohl vyhnout. Za třetí to dělám, protože je to dobré pro mozek. K dobré práci potřebujete mozek, který může jít kamkoli. A zvláště potřebujete mozek, který má ve zvyku chodit tam, kam nemá. Skvělá práce má tendenci vyrůstat z myšlenek, které ostatní přehlédli, a žádná myšlenka není tak přehlížená jako ta nemyslitelná. Například přírodní výběr. Je tak jednoduchý. Proč to nikoho nenapadlo dříve? No, to je až příliš zřejmé. Sám Darwin byl opatrný a našlapoval kolem důsledků své teorie po špičkách. Chtěl strávit svůj čas přemýšlením o biologii, ne hádáním se s lidmi, kteří ho obviňovali z ateismu. Zejména ve vědách je velkou výhodou umět zpochybňovat předpoklady. Způsob práce vědců, nebo alespoň těch dobrých, je přesně takový: hledat místa, kde je konvenční moudrost narušena, a pak se snažit rozevřít trhliny a podívat se, co je pod nimi. Odtud přicházejí nové teorie. Dobrý vědec tedy nejen že ignoruje konvenční moudrost, ale vynakládá zvláštní úsilí, aby ji narušil. Vědci jdou problémům naproti. Toto by měl být způsob práce každého badatele, ale zdá se, že vědci jsou mnohem ochotnější nahlížet pod kameny. Proč? Mohlo by to být tím, že vědci jsou prostě chytřejší; většina fyziků by v případě potřeby zvládla doktorské studium francouzské literatury, ale jen málokterý profesor francouzské literatury by zvládl doktorské studium fyziky. Nebo by to mohlo být proto, že ve vědách je jasnější, zda jsou teorie pravdivé nebo nepravdivé, a to činí vědce odvážnějšími. Ať je důvod jakýkoli, zdá se, že existuje jasná souvislost mezi inteligencí a ochotou uvažovat o šokujících myšlenkách. Není to jen proto, že chytří lidé aktivně hledají trhliny v konvenčním myšlení. Myslím, že konvence nad nimi mají už od začátku menší moc. To můžete vidět na způsobu, jakým se oblékají. Není to jen ve vědách, kde se kacířství vyplácí. V jakémkoli konkurenčním oboru můžete hodně získat tím, že vidíte věci, které se ostatní neodváží. A v každém oboru pravděpodobně existují kacířství, která se málokdo odváží vyslovit. V americkém automobilovém průmyslu je nyní hodně nářků nad klesajícím podílem na trhu. Přesto je příčina tak zřejmá, že by ji každý pozorný outsider mohl vysvětlit za vteřinu: vyrábějí špatná auta. A dělají to tak dlouho, že americké automobilové značky jsou nyní anti-značkami – něčím, navzdory čemu byste si auto koupili, ne kvůli čemu. Cadillac přestal být Cadillacem aut kolem roku 1970. A přesto se domnívám, že se to nikdo neodváží říct. Jinak by se tyto společnosti pokusily problém vyřešit. Trénování sama sebe v myšlení nemyslitelných myšlenek má výhody přesahující samotné myšlenky. Je to jako protahování. Když se protahujete před během, dostanete své tělo do poloh mnohem extrémnějších než jakékoli, které zaujme během běhu. Pokud dokážete myslet věci tak mimo zaběhnuté koleje, že by lidem vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, nebudete mít problém s malými výlety mimo zaběhnuté koleje, kterým lidé říkají inovativní. Pensieri Stretti Když najdete něco, co nemůžete říct, co s tím uděláte? Má rada zní: neříkejte to. Nebo alespoň si vybírejte své bitvy. Představte si, že v budoucnosti existuje hnutí za zákaz žluté barvy. Návrhy na malování čehokoli žlutě jsou odsuzovány jako „žluťácké“, stejně jako kdokoli podezřelý z toho, že má rád tuto barvu. Lidé, kteří mají rádi oranžovou, jsou tolerováni, ale jsou podezřelí. Představte si, že si uvědomíte, že na žluté není nic špatného. Pokud budete chodit a říkat to, budete také označeni za žluťáka a zjistíte, že vedete spoustu argumentací s anti-žluťáky. Pokud je vaším životním cílem rehabilitovat žlutou barvu, možná je to přesně to, co chcete. Ale pokud se zajímáte především o jiné otázky, být označen za žluťáka bude jen rozptýlení. Hádat se s idioty znamená stát se idiotem. Nejdůležitější je umět myslet, co chcete, ne říkat, co chcete. A pokud máte pocit, že musíte říkat všechno, co si myslíte, může vás to odradit od přemýšlení o nevhodných myšlenkách. Myslím, že je lepší řídit se opačnou politikou. Nakreslete ostrou hranici mezi svými myšlenkami a svou řečí. Ve své hlavě si dovolte cokoli. Ve své hlavě si dávám za úkol podporovat ty nejextrémnější myšlenky, jaké si dokážu představit. Ale jako v tajné společnosti, nic z toho, co se děje uvnitř budovy, by se nemělo říkat cizím. První pravidlo Fight Clubu je, že o Fight Clubu se nemluví. Když se Milton chystal navštívit Itálii ve třicátých letech 17. století, Sir Henry Wootton, který byl velvyslancem v Benátkách, mu řekl, že jeho motto by mělo být „i pensieri stretti il viso sciolto.“ Uzavřené myšlenky a otevřená tvář. Usmívejte se na každého a neříkejte jim, co si myslíte. Byla to moudrá rada. Milton byl hádavý člověk a inkvizice byla v té době poněkud neklidná. Ale myslím, že rozdíl mezi Miltonovou situací a naší je jen v míře. Každá doba má své hereze, a pokud za ně neskončíte ve vězení, dostanete se přinejmenším do takových potíží, že se to stane naprostým rozptýlením. Připouštím, že mlčet se zdá zbabělé. Když čtu o obtěžování, kterému scientologové vystavují své kritiky , nebo že proizraelské skupiny „sestavují složky“ o těch, kdo se vyslovují proti izraelskému porušování lidských práv , nebo o lidech žalovaných za porušení DMCA , část mě chce říct: „Dobře, vy hajzlové, pojďte na to.“ Problém je, že je tolik věcí, které nemůžete říct. Kdybyste je řekli všechny, nezbyl by vám čas na vaši skutečnou práci. Museli byste se proměnit v Noama Chomského. Potíž s udržováním vašich myšlenek v tajnosti však je, že přicházíte o výhody diskuse. Mluvení o myšlence vede k dalším myšlenkám. Takže optimální plán, pokud ho dokážete zvládnout, je mít několik důvěryhodných přátel, se kterými můžete otevřeně mluvit. To není jen způsob, jak rozvíjet myšlenky; je to také dobré pravidlo pro výběr přátel. Lidé, kterým můžete říkat kacířské věci, aniž by na vás zaútočili, jsou také ti nejzajímavější k poznání. Viso Sciolto? Nemyslím si, že potřebujeme viso sciolto tolik jako pensieri stretti. Možná nejlepší politikou je dát jasně najevo, že nesouhlasíte s jakýmkoli fanatismem, který je v současnosti aktuální, ale nebýt příliš konkrétní v tom, s čím nesouhlasíte. Fanatici se vás budou snažit vyprovokovat, ale vy jim nemusíte odpovídat. Pokud se vás snaží donutit řešit otázku podle jejich podmínek tím, že se ptají „jste s námi, nebo proti nám?“, vždy můžete odpovědět „ani jedno“. Ještě lepší je odpovědět „Ještě jsem se nerozhodl.“ To je to, co udělal Larry Summers, když se ho skupina snažila dostat do této pozice. Když to později vysvětloval, řekl „Nedělám lakmusové testy.“ Mnoho otázek, kvůli kterým se lidé rozohňují, je ve skutečnosti docela složitých. Není žádná cena za rychlé nalezení odpovědi. Pokud se zdá, že se anti-žluťáci vymykají kontrole a vy chcete bojovat zpět, existují způsoby, jak to udělat, aniž byste byli obviněni z toho, že jste žluťák. Jako předsunuté hlídky v starověké armádě se chcete vyhnout přímému střetu s hlavním tělem nepřátelských vojsk. Lepší je obtěžovat je šípy z dálky. Jedním způsobem, jak to udělat, je posunout debatu o jednu úroveň abstrakce výš. Pokud argumentujete proti cenzuře obecně, můžete se vyhnout obviněním z jakékoli hereze obsažené v knize nebo filmu, kterou se někdo snaží cenzurovat. Můžete útočit na nálepky pomocí meta-nálepek: nálepek, které odkazují na používání nálepek k zabránění diskuse. Šíření termínu „politická korektnost“ znamenalo začátek konce politické korektnosti, protože umožnilo útočit na fenomén jako celek, aniž by byl člověk obviněn z kterékoli konkrétní hereze, kterou se snažila potlačit. Další způsob protiútoku je pomocí metafory. Arthur Miller podkopal Výbor pro neamerickou činnost tím, že napsal hru „Čarodějky ze Salemu“ o salemských čarodějnických procesech. Nikdy se přímo neodvolával na výbor, a tak jim nedal možnost odpovědět. Co mohl HUAC dělat, hájit salemské čarodějnické procesy? A přesto Millerova metafora fungovala tak dobře, že dodnes jsou aktivity výboru často popisovány jako „hon na čarodějnice.“ Nejlepší ze všeho je pravděpodobně humor. Fanatici, ať je jejich věc jakákoli, invariabilně postrádají smysl pro humor. Nedokážou odpovědět stejně na vtipy. Na území humoru jsou stejně nešťastní jako rytíř na koni na kluzišti. Například viktoriánská prudérnost se zdá být poražena hlavně tím, že byla brána jako vtip. Stejně tak její reinkarnace jako politická korektnost. „Jsem rád, že se mi podařilo napsat ‚Čarodějky ze Salemu‘,“ napsal Arthur Miller, „ale při zpětném pohledu jsem si často přál, abych měl povahu na napsání absurdní komedie, což je to, co si situace zasloužila.“ ABQ Můj holandský přítel říká, že bych měl použít Holandsko jako příklad tolerantní společnosti. Je pravda, že mají dlouhou tradici relativní otevřenosti mysli. Po staletí byly Nizozemské země místem, kam se chodilo říkat věci, které jste nemohli říct nikde jinde, a to pomohlo udělat z tohoto regionu centrum vzdělanosti a průmyslu . Descartes, ač si ho nárokují Francouzi, udělal většinu svého přemýšlení v Holandsku. A přesto, říkám si. Zdá se, že Holanďané žijí své životy až po krk v pravidlech a regulacích. Je toho tolik, co tam nemůžete dělat; je tam opravdu něco, co nemůžete říct? Jistě skutečnost, že si cení otevřenosti mysli, není žádnou zárukou. Kdo si myslí, že není otevřený? Naše hypotetická upjatá slečinka z předměstí si myslí, že je otevřená. Nebyla snad tak vychována? Zeptejte se kohokoli a řeknou vám totéž: jsou docela otevření, i když dělají čáru u věcí, které jsou opravdu špatné. Když jsou lidé špatní v matematice, vědí to, protože dostávají špatné odpovědi v testech. Ale když jsou lidé špatní v otevřenosti mysli, nevědí to. Ve skutečnosti mají tendenci si myslet opak. Pamatujte, je v povaze módy být neviditelná. Jinak by to nefungovalo. Móda se nezdá být módou někomu, kdo je v jejím sevření. Prostě se zdá jako správná věc, kterou dělat. Jen když se díváme z dálky, vidíme oscilace v představách lidí o tom, co je správné dělat, a můžeme je identifikovat jako módy. Čas nám dává takový odstup zadarmo. Vskutku, příchod nových módních vln dělá staré módní vlny snadno viditelnými, protože v kontrastu vypadají tak směšně. Z jednoho konce kyvu kyvadla se druhý konec zdá obzvlášť vzdálený. Vidět módu ve své vlastní době však vyžaduje vědomé úsilí. Bez času, který by vám dal odstup, si musíte vytvořit odstup sami. Místo abyste byli součástí davu, stůjte od něj tak daleko, jak můžete, a sledujte, co dělá. A věnujte zvláštní pozornost, kdykoli je potlačována nějaká myšlenka. Webové filtry pro děti a zaměstnance často zakazují stránky obsahující pornografii, násilí a nenávistné projevy. Co se počítá jako pornografie a násilí? A co přesně je „nenávistný projev“? To zní jako fráze z 1984. Nálepky jako tyto jsou pravděpodobně největším vnějším vodítkem. Pokud je výrok nepravdivý, je to to nejhorší, co o něm můžete říct. Nemusíte říkat, že je kacířský. A pokud není nepravdivý, neměl by být potlačován. Takže když vidíte výroky napadané jako x-istické nebo y-ické , ať už v roce 1630 nebo 2030, je to jasné znamení, že něco není v pořádku. Když slyšíte používat takové nálepky, ptejte se proč. Zejména když je slyšíte používat sami sebe. Není to jen dav, který se potřebujete naučit sledovat z dálky. Potřebujete být schopni sledovat své vlastní myšlenky z dálky. To mimochodem není radikální myšlenka; je to hlavní rozdíl mezi dětmi a dospělými. Když se dítě rozzlobí, protože je unavené, neví, co se děje. Dospělý se dokáže od situace dostatečně distancovat, aby řekl „to nic, jsem jen unavený.“ Nevidím důvod, proč by člověk nemohl podobným procesem naučit rozpoznávat a nebrat v potaz účinky morálních módních vln. Musíte udělat tento extra krok, pokud chcete myslet jasně. Ale je to těžší, protože teď pracujete proti společenským zvyklostem místo s nimi. Každý vás povzbuzuje, abyste dospěli do bodu, kdy dokážete nebrat v potaz své vlastní špatné nálady. Málokdo vás povzbuzuje, abyste pokračovali do bodu, kdy dokážete nebrat v potaz špatné nálady společnosti. Jak můžete vidět vlnu, když jste voda? Vždy pochybujte. To je jediná obrana. Co nemůžete říct? A proč? Poznámky Inkvizice pravděpodobně nikdy neměla v úmyslu vykonat svou hrozbu mučením. Ale to bylo proto, že Galileo dal jasně najevo, že udělá cokoli, o co ho požádají. Kdyby odmítl, je těžké si představit, že by prostě ustoupili. Nedlouho předtím upálili filozofa Giordana Bruna, když se ukázal být neústupným. Mnoho organizací ochotně publikuje seznamy toho, co se u nich nesmí říkat. Bohužel jsou obvykle jak neúplné, protože existují věci tak šokující, že ani nepředpokládají, že by je někdo řekl, tak zároveň natolik obecné, že by nemohly být doslovně vymáhány. Je vzácný univerzitní kodex projevu, který by, brán doslovně, nezakazoval Shakespeara. Kundel HL, Nodine CF, Krupinski EA, „Searching for lung nodules: Visual dwell indicates locations of false-positive and false-negative decisions.“ Investigative Radiology, 24 , 472–478. Sloveso „diff“ je počítačový žargon, ale je to jediné slovo s přesně tím významem, který potřebuji. Pochází z unixového nástroje diff, který poskytuje seznam všech rozdílů mezi dvěma soubory. Obecněji znamená neselektivní a mikroskopicky důkladné porovnání mezi dvěma verzemi něčeho. Může se z toho zdát, že jsem nějaký morální relativista. Vůbec ne. Myslím, že „hodnotící“ je jedna z nálepek, které se v naší době používají k zabránění diskusi o myšlenkách, a že naše pokusy být „nehodnotící“ budou budoucím epochám připadat jako jedna z nejkomičtějších věcí na nás. To dělá svět pro děti matoucím, protože to, co vidí, nesouhlasí s tím, co jim říkají. Nikdy jsem například nemohl pochopit proč portugalští „objevitelé“ začali postupovat podél pobřeží Afriky. Ve skutečnosti hledali otroky. Bovill, Edward, Zlatý obchod Maurů, Oxford, 1963. Děti se brzy naučí tato slova od svých přátel, ale vědí, že je nemají používat. Takže na chvíli máte stav věcí jako z hudební komedie, kde rodiče používají tato slova mezi sebou, ale nikdy před dětmi, a děti používají ta slova mezi sebou, ale nikdy před rodiči. Před několika lety jsem pracoval pro startup, jehož logo byl plný červený kruh s bílým V uprostřed. To logo se mi opravdu líbilo. Poté, co jsme ho nějakou dobu používali, vzpomínám si, jak jsem si myslel: víte, tohle je opravdu mocný symbol, červený kruh. Červená je pravděpodobně nejzákladnější barva a kruh nejzákladnější tvar. Dohromady měly takovou vizuální sílu. Proč nemá více amerických společností červený kruh jako své logo? Ahh, ano… Strach je zdaleka silnější z těch dvou sil. Někdy když slyším někoho použít slovo „očíhnout“, řeknu jim s vážným výrazem, že toto slovo se už nemůže používat, protože je považováno za urážlivé vůči Romům. Ve skutečnosti se slovníky neshodují na jeho etymologii. Ale reakce na tento vtip je téměř vždy mírně vyděšená poslušnost. Je něco na módě, v oblečení nebo myšlenkách, co lidem bere sebedůvěru: když se naučí něco nového, mají pocit, že to měli vědět už dřív. Nechci naznačovat, že názory vědců jsou nevyhnutelně správné, jen že jejich ochota zvažovat nekonvenční myšlenky jim dává náskok. V jiných ohledech jsou někdy v nevýhodě. Jako jiní akademici, mnoho vědců nikdy přímo nevydělávalo na živobytí – nikdy, to znamená, nebyli placeni výměnou za poskytnuté služby. Většina akademiků žije v anomálním mikrosvětě, kde jsou peníze něčím, co rozdělují výbory, místo aby byly reprezentací práce, a zdá se jim přirozené, že by národní ekonomiky měly být řízeny podle stejných principů. V důsledku toho bylo mnoho jinak inteligentních lidí socialisty v polovině dvacátého století. Pravděpodobně by takové myšlenky byly v rámci průmyslu považovány za „negativní“. Další nálepka, velmi podobná „defétistické“. Nezáleží na tom, měli bychom se ptát, jsou pravdivé nebo ne? Vskutku, měřítkem zdravé organizace je pravděpodobně míra, v jaké jsou povoleny negativní myšlenky. Na místech, kde se dělá skvělá práce, je postoj vždy kritický a sarkastický, ne „pozitivní“ a „podporující“. Lidé, které znám, kteří dělají skvělou práci, si myslí, že jsou na nic, ale že všichni ostatní jsou ještě horší. Behar, Richard, „Prosperující kult chamtivosti a moci,“ Time, 6. května 1991. Healy, Patrick, „Summers kritizuje ‚antisemitské‘ akce,“ Boston Globe, 20. září 2002. „Obhájce kutilů,“ The Economist, 20. června 2002. Tím myslím, že byste se museli stát profesionálním kontroverzistou, ne že názory Noama Chomského = to, co nemůžete říct. Kdybyste skutečně řekli věci, které nemůžete říct, šokovali byste konzervativce i liberály přibližně stejně – stejně jako kdybyste se strojem času vrátili do viktoriánské Anglie, vaše myšlenky by šokovaly Whigy i Torye přibližně stejně. Traub, James, „Harvardský radikál,“ New York Times Magazine, 24. srpna 2003. Miller, Arthur, Čarodějky ze Salemu v historii a jiné eseje, Methuen, 2000. Poděkování Sarah Harlinové, Trevoru Blackwellovi, Jessice Livingstonové, Robertu Morrisovi, Eriku Raymondovi a Bobu van der Zwaanovi za přečtení konceptů této eseje a Lise Randallové, Jackie McDonoughové, Ryanu Stanleymu a Joelu Raineymu za konverzace o herezi. Samozřejmě nenesou žádnou vinu za názory vyjádřené v eseji, a zvláště za názory v ní nevyjádřené. O autorovi této eseje Paul Graham je programátor, spisovatel a investor. V roce 1995 založil s Robertem Morrisem Viaweb, první společnost poskytující software jako službu, kterou v roce 1998 koupila Yahoo. Od roku 2001 publikuje vlivné eseje na paulgraham.com a v roce 2005 se stal spoluzakladatelem Y Combinatoru, průkopnického startupového inkubátoru, který podpořil společnosti jako Airbnb, Dropbox či Reddit. Je autorem několika knih o programování a získal doktorát z informatiky na Harvardu, kde také studoval malířství.
Srdcetvor.cz - handmade
Nákupní galerie rukodělných výrobků, služeb a materiálů. Můžete si zde otevřít svůj obchod a začít prodávat nebo jen nakupovat.
Lavivasex.cz - erotické pomůcky
Přehled erotických pomůcek od elegantních vibrátorů, hraček pro páry až po stimulační oleje, afrodiziaka a BDSM pomůcky.
Hledej-hosting.cz - webhosting, VPS hosting
Přehled webhostingových, multihosting a VPS hosting programů s možností jejich pokročilého vyhledávání a porovnávání. Najděte si jednoduše vhodný hosting.