ROZHOVOR: Madla Pospíšilová Karasová

Sarden 12.03.2026 15:20 Loňský hororový podzim by se měl jmenovat: Hororový podzim Madly Pospíšilové Karasové. Vytasila se na nás totiž nejen se sbírkou Bolestíny, ale i drsnou novelou Líska napsanou starou češtinou.Rozhovor vedly Tereza Kadečková a Lucie Lukačovičová. LL: Kde se vzal nápad na antologii Bolestíny - a co bys o ní čtenářům řekla?To si pamatuju úplně přesně. Ten nápad mi v hlavě vybujel v září v roce 2023, když jsem si v komentářích na facebookové stránce Knižních závisláků pod příspěvkem na sci-fi knihu jedné české autorky přečetla množící se komentáře mužských diskutujících o tom, jak ženské neumí psát sci-fi, horor a vlastně ani fantasy. Několikrát tam bylo zmíněno, že by se autorky měly držet „svých“ žánrů, jako je červená knihovna nebo humoristika. Protože všechno ostatní umí lépe napsat muži. V hororu prý maximálně zvládneme nějakou tu duchařinu.Neskonale mě to nadzvedlo ze židle, protože do vlákna příspěvku začali přispívat i někteří spisovatelé. A protože jsem v té chvíli už měla dost načteno od svých budoucích kolegyň v nakladatelství Golden Dog, před očima mi krom nasraných hvězdiček vyskočila i věta: „Já jim to natřu!“ V ten stejný den jsem vymyslela vše kolem Bolestín. Věděla jsem, jaké autorky budu chtít oslovit, na jakou ilustrátorku se obrátím a jaký koncept celé antologii vtisknu. Prostě to hned naskočilo.A co bych o Bolestínách čtenářům řekla? Kupte si je a udělejte si na ně názor sami, protože tyhle příběhy za to vážně stojí!TK: Jaká je koncepce Bolestín? Co má kniha čtenáři předat?Koncepčně je antologie rozdělena na tři odlišné oddíly, v nichž se každá ze čtyř oslovených autorek vypořádává s různorodě pojatými povídkami plnými bolesti, stínů a vyznání. Každý z oddílů je pak tematicky oddělen kresbami umělkyně KiRi Karmy a básněmi Jany Dvořáčkové. Po finální, třinácté povídce pak následují netradiční medailonky nás autorek, které o nás napsaly recenzentky a bookstagramerky. Je to takový netradiční bonus navíc a já jsem z něj naprosto nadšená.A co mají Bolestíny čtenářům předat? Především neskutečně silná vyprávění, svébytně pojatá, protože každá z autorek má svůj osobitý styl. A mnohdy jsou ty příběhy hodně netradiční a zatraceně překvapivé.TK: Jak jsi vybírala autorky pro antologii Bolestíny?Čistě podle intuice. Jakmile mi to v hlavě sepnulo, věděla jsem, koho tam chci. Od každé z autorek jsem už měla načteno a jak u tebe, Terko, tak u Veroniky Fiedlerové, Ludmily Svozilové a Karin Novotné se mi strašně líbilo, co píšete a jak píšete. Každá jste jiná, a přitom to dohromady funguje naprosto skvěle. TK: Jaké povídky najdeme v Bolestínách?Různorodé. Autorky měly naprosto volnou ruku, jen se náměty jejich povídek měly dotýkat výše zmíněných témat bolesti, stínů a vyznání. Všechny texty jsou vlastně hororové, ale některé z nich stojí na pomezí mezi temnou fantasy, sci-fi či thrillerem. Máme tu mysteriózní příběhy, paranormální události, zážitek blízký klinické smrti, jedno velmi znepokojivé přání, hluboký psychologický vhled do jedné traumatizované rodiny a mnoho dalších. Nechtěla jsem prvoplánovou antologii plnou krve a bubáků a domnívám se, že mi můj záměr vyšel, protože autorky se vytasily s opravdu silnými příběhy, tryskajícími přímo z hlubin jejich vlastních strachů.TK: Je to tvoje první editorská zkušenost? Jak vše probíhalo?Na to, že šlo o mé poprvé, tak jsem naprosto nadšená, jak vše probíhalo hladce. I když teda nevím, jestli by se mnou souhlasily i autorky, hi.hi Byla jsem na ně drsná a v podstatě za půl roku jsem po nich chtěla tři povídky. Byly úžasné, většina z nich je už měla napsané. Taková Verča Fiedlerová je v tomhle směru doslova mistr a myslím, že záhy dosáhne naprostého vrcholu v tom, že bude editorům zasílat ty správné povídky ještě předtím, než se vůbec rozhodnou nějakou antologii sestavit. Od některých autorek jsem mnohdy dostala na výběr z vícero textů. No a zbylé povídky pak zvládly napasovat jednotlivým tématům doslova na tělo.Editorsky nebyly nutné takřka žádné zásahy, jen sem tam pár drobných kosmetických úprav. Povídky jsem pak poslala ilustrátorce Zuzaně Droppové aka KiRi Karmě a také Kristýně Sněgoňové, která pak vysekla naprosto perfektní předmluvu.A co mě překvapilo úplně nejvíc? Perfektní bonusové texty ve formě netradičních medailonků, které o nás napsaly naše vlastní čtenářky a recenzentky. Přečíst si tak od nich můžete další povídkové texty nebo si třeba udělat zábavný kvíz.LL: Podobají se Bolestíny něčím tvojí sbírce povídek Němý křik? Ať už tématy nebo postupem práce?No vidíš, nad tím jsem nepřemýšlela, ale je pravda, že některá z témat, užitých v Němém křiku, se objevují i v Bolestínách. Ne cíleně, spíš jen v náznacích. Je to dáno tím, že stejně jako některé z autorek Bolestín, i já mám mateřské zkušenosti, které různým způsobem zpracovávám. A také se tematicky ráda věnuji lidským traumatům, rozpadu osobnosti a takovým těm klasickým mateřským strachům.A co se týče postupu práce, tak já strašně ráda experimentuji a zkouším nové věci. A to jde vidět jak v Němém křiku, tak v mé povídce Starý dům, kterou uzavírám Bolestíny. V téhle konkrétní povídce nejen čerpám ze skutečných zážitků, které jsem v tomhle reálně existujícím domě zažila jak já, tak mí synové a jejich kamarádi, ale také ve zvoleném vypravěčském postupu, kdy střídám různé úhly vyprávění. Střídání vypravěčských perspektiv lze tedy nalézt nejen v mé sbírce povídek Němý křik, ale i v jednotlivých povídkách Bolestín. Ale není to předem vykalkulovaný záměr.LL: Teď se povídáme na Lísku. Kdybys ji měla srovnat s novelou V pekle jsme všichni Hébert, našla by se nějaká společná témata?Nějakou lehčí otázku nemáš, Lucko? Když o tom tak přemýšlím, tak těch styčných bodů příliš nebude. Každá z těchle útlých knížek je totiž úplně jiná, ale společné mají to, že jsou hodně drastické a vycházejí ze skutečných událostí. Novela V pekle jsme všichni Hébert teda úplně, ten příběh je zcela autentický, protože jsem v něm zpracovala reálné zkušenosti lidí, kteří si prošli peklem křesťanských sirotčinců v kanadské provincii Québec, v níž v letech 1936 – 1959 vládl tvrdou rukou premiér Maurice Duplessis.No a Líska je "anebo není?" skutečný dokument, který jsem našla na dovolené v jedné krásné roubence v Orlických horách. V té chatě mimochodem fakt strašilo a to, co jsem popsala v prologu Lísky, se vážně stalo. Doteď nevím, kdo tam bydlel a co se tam událo, a chtěla bych tomu přijít na kloub. Od těch osudných prázdnin totiž věřím, že místa, v blízkosti kterých se stane něco hrozného, si v sobě nesou otisk těchto událostí a tahle stopa se může někdy opravdu výrazně projevit a vepsat do jejich podstaty. TK: Líska je druhá limitka u nakladatelství Golden Dog. Čím je tak specifická, že si vysloužila tuhle pozici?Asi tím, že se z ní Martinu Štefkovi, nakladateli Golden Dogu, udělalo šoufl. Když mi napsal, že se málem pozvracel, zatancovala jsem si oslavný taneček, protože tuhle reakci jsem u ostříleného vydavatele a spisovatele jako vystřiženého z chandlerovské drsné školy vůbec nečekala. Věděla jsem, že je Líska zvláštní, jak jazykem, tak brutalitou, ale že až takhle…Neuvěřitelně mě to potěšilo. A Martinovi musím poděkovat za to, jak neskutečnou péči Lísce poskytnul. Když mi řekl, že ji vydá jako první goldendogovku s ořízkou, a dokonce se speciální otevřenou vazbou, vůbec jsem netušila, jak to bude vypadat. A výsledek je skvostný. Opravdu evokuje starý spisek nalezený někde na půdě. Já ji vnímám trošku racionálněji, ale asi je vážně hodně specifická. Jak zpracováním, tak příběhem, který vypráví.LL: Co tě přimělo Lísku napsat?Teď, když už vychází první nadšené ohlasy a čtenáři zjistili, jak to s Lískou doopravdy je, už asi můžu kápnout božskou. Lísku jsem napsala poté, co jsem přečetla povídkovou sbírku Zánik městečka Olšiny od Jaroslava Havlíčka. Naprosto mě uchvátil styl psaní, ta krásná čeština a hororové náměty. No a protože zároveň zbožňuju i Erbena a Šlejhara, chtěla jsem si napsat baladu. Pořádně drsnou a krvavou. A můj experiment se nejspíš povedl.LL: Utekl při jejím čtení už někdo s křikem?Kupodivu ne. Taky se divím! Martin prý na jakési besedě říkal, že se Líska líbí jen divným lidem. A já zjišťuju, že těch divných lidí je fakt hodně, a to je super! Lísku dokonce zvládla přečíst moje letitá tchyně, jinak strašně něžná a milá bytost, která zbožňuje zvířata a kytičky. Nelíbila se ji, což je dobře, ale zvládla jí přečíst až do konce.LL: Otázka, kterou asi slýcháš často: proč tě láká psát takové brutality?Výtečná otázka, kterou nejspíš adekvátně zodpoví můj budoucí psycholog nebo psychiatr. Až mě k němu puberta vlastních dětí či svěřených studentů dožene, tak tuto otázku snad konečně zodpovím.Ale jak už jsem říkala na besedě v uničovské knihovně: mám pocit, že si mě ty příběhy, které chtějí být převyprávěny, nachází úplně samy. Hébert vznikl po přečtení článku o kanadských křesťanských sirotčincích. Ponořila jsem se na dva měsíce do podrobných rešerší a pak jsem ho za dva dny napsala. No a nápad na Lísku mi vnuknul výše zmíněný Havlíček a dvě časově dost vzdálené dovolené v Orlických horách.LL: Máš teď něco rozepsaného? Jsem zvědavá.Jasně že mám. Vždycky píšu souběžně dvě knížky Momentálně dopisuju první díl temné fantasy trilogie se slovanskou mytologií a samotnou mě překvapilo, jak mi to pod rukama nakynulo. A druhý text bude zřejmě novela , pěkně divná a bizarní. Její děj mě napadl na loňském HorrorConu po přednášce, kterou tam měl Honza Vojtíšek o svém pornorománu Bezejmenná touha. Víc prozrazovat raději nebudu, ale práce na obou rukopisech mě neskutečně baví a děsně mě irituje, že každý den má jen čtyřiadvacet hodin. Chci víc!LL: Hororové knihy nebo filmy?Rozhodně knihy. Protože já jsem strašný zbabělec a hrozně snadno se vyděsím. Úplně nejvíc nesnáším lekačky a jumpscary a mám pocit, že se bez nich momentálně téměř žádný současný hororový film neobejde. Čest výjimkám, samozřejmě. Takže když už chci na něco hororového koukat, vybírám pečlivě , a navíc musím z domova odstranit manžela , protože ten prostě horory nesnáší a odmítá na ně koukat. Ale jinak je s ním legrace, je chytrý a šikovný, takže si ho asi nechám.Horory v knížkách jsou pro mě sázka na jistotu. A bože, skvělých žánrových knih teď vychází tolik, a já tak mám spoustu svých oblíbených autorů a autorek, od kterých si prostě koupím cokoliv, a vím, že mě nezklamou. Navíc, poslední dobou tento dříve naprosto okrajový žánr už konečně začíná získávat víc čtenářů a pozornosti. A to je moc dobře.TK: Chceš něco dodat?Děkuji editorkám Dalekého království za spoustu zvídavých otázek. Jste skvělé, stejně jako vaše antologie. A čtenářům Sardenu chci vzkázat, aby se nebáli hororu, protože není jen o krvi a vyvržených vnitřnostech, ale může vám pomoct vypořádat se s vlastními strachy či zpracovat vaše nejniternější traumata.A když si náhodou koupíte Němý křik, novelu V pekle jsme všichni Hébert nebo Lísku a Bolestíny, budu vám vděčná. Neskonale.Jo a ještě něco. Ananas na pizzu nepatří!

Číst celý článek >>