Kreacionismus.cz

Hawkingův kvazidůkaz o nepotřebnosti Boha

24.05.2012 19:33 Stephen Hawking Hawkingov argument: Veľkým treskom vznikla hmota, priestor aj čas. Keď sa rozbehol čas v momente veľkého tresku, bola to udalosť, ktorú nemohol spôsobiť ani vytvoriť nič, ani nikto, lebo pred veľkým treskom neexistoval čas, takže nebol čas, v ktorom by Boh mohol vytvoriť Vesmír. -Nemôžeme zistiť, čo bolo pred veľkým treskom, pretože žiadne "pred" veľkým treskom nebolo. Konečne sme našli niečo, čo nemá príčinu, pretože neexistoval čas, v ktorom by mohla existovať príčina. Pre mňa to znamená, že neexistuje možnosť stvoriteľa, pretože neexistuje čas, v ktorom by mohol stvoriteľ existovať. Odpoveď: Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Posmívaní kreacionisté a jejich další comeback

24.05.2012 00:41  S formulovaným tak, jako by ho napsal zastánce mladé země, přišla tisková zpráva s informací o nové studii ohledně kaňonu texaského jezera Canyon Lake, kde se uvádí, že stoupá počet vědců, kteří se kloní ke geologii katastrofy. Vědci mladé země jednou způsobili , když tvrdili, že se Grand Canyon vytvořil rychle. Nedávné události však způsobily, že vědci z různých oblastí uznali geologický význam modelu „mnoho vody v krátkém čase“ – což je v rozporu s běžně přijímaným modelem „málo vody během dlouhého času“ užívaným k vysvětlení takových útvarů, jakým je Grand Canyon. V jsme informovali o přetečení jezera Canyon Lake s následným vytvořením soutěsky Canyon Lake Gorge, ke kterému došlo roku 2002 . S délkou něco málo přes 2 km a průměrnou hloubkou 7 m je soutěska mnohem menší než Grand Canyon; uvážíme-li však, že se vytvořila za pouhé tři dny mohutných záplav, může přece jen posloužit jako důvod k zamyšlení nad tím, co dovede prudký proud vody. „Tohle je jeden z mála případů, na kterých si můžeme otestovat modely tvorby kaňonů, protože známe záplavové podmínky, za kterých tenhle kaňon vznikal“, konstatoval Lamb. Závěr, který z jeho výroku vyplývá , nás poučuje o tom, že vezmeme-li si většinu geologických útvarů, nebyli jsme u toho, když se vytvářely. Každý badatel pak přichází se svou teorií toho, jak se ten který útvar vytvořil – třeba že zde dlouhou dobu, v podstatě konstantně, probíhal určitý přírodní proces, či že Bůh seslal celosvětovou potopu, aby zničil lidstvo. Nemůžeme zde dnes konstatovat o významu nového kaňonu nic aktuálnějšího než je to, co jsme již sdělili roku 2007: „Může-li jediná povodňová vlna v Texasu vyhloubit za tři dny soutěsku dlouhou dva kilometry a třicet metrů hlubokou, jakou geologickou zkázu by asi způsobila celosvětová potopa – a následné opadání vody – za dobu delší než rok!“ ScienceDaily - - V létě 2002 způsobily týden trvající silné lijáky ve středním Texasu přelití jezera Canyon Lake - - záložní nádrže Canyonské přehrady - - přes přepad a jeho rozliv do údolí řeky Guadalupe; vody tam byly úmyslně svedeny, aby se zabránilo protržení hráze přehrady. Povodeň trvající šest týdnů vyrvala v údolí z kořenů naditce i duby a odnášela půdu; zničila jeden most; a rvala z půdy metr široké balvany. Navíc, jako by chtěla ukázat sílu rozběsněných vod, vyhloubila povodeň ve skalním podkladu kaňon dlouhý 2.2 kilometry a hluboký 7 metrů. Podle nové analýzy povodně i jejích dozvuků - - provedené Michaelem Lambem, asistentem na katedře geologie Kalifornského technologického institutu , a Markem Fonstadem z Texaské státní univerzity - - se kaňon vytvořil za pouhé tři dny. Článek o zmíněném výzkumu vyšel v novém internetovém vydání časopisu Nature Geoscience z 20. června 2010. Naše tradiční pojetí hlubokých říčních kaňonů jakým je třeba Grand Canyon je takové, že byly hloubeny pomalu s tím, jak pravidelný průtok i občasné prudší proudění řek erodovaly horninu po miliony let. Tak tomu však vždycky nebývá. „Víme, že některé velké kaňony vyhloubily během dějin Země rozsáhlé katastrofické povodňové události“, říká Lamb. Bohužel nezanechávají většinou tyhle katastrofické megapovodně - - které zřejmě vyhloubily i rozsáhlé kaňony na Marsu - - skoro žádné výrazné stopy či záznam, aby je bylo možno odlišit od událostí pomalejších. „V moderní době bylo megapovodní velmi málo“, říká Lamb, „a nikdo většinou nebyl jejich svědkem, takže procesu, který provází podobné eroze, ještě dobře nerozumíme“. „Nicméně“, dodává, „důkazy, které o nich máme, jako jsou balvany a ostrovy sedimentů z laminárního proudění, svědčí o přítomnosti náhlých přívalů vody“ - - i když to nevypovídá nic o době jejich trvání. A právě proto je povodeň z Canyon Lake tak významná. „Tady víme o tom, že k veškeré erozi došlo během povodně“, říká Lamb. „Povodeň trvala několik týdnů, ale doba nejvyšší hladiny - - během které došlo k podstatné části eroze - - trvala pouze tři dny“. Lamb a Fonstad dospěli k tomuhle závěru s použitím leteckých fotografií oblasti pořízených jak před, tak po povodni, spolu s měřeními topografie oblasti v terénu i měřeními velikosti průtoku během povodně. Pak vypracovali empirický model unášivé kapacity povodně - - to znamená, množství půdy, hornin, balvanů i jiných úlomků materiálů unášených povodní, které vytvořily tento kaňon. Z analýzy vyplynulo, že tempo eroze kaňonu bylo tak velké, že jediným jeho omezujícím faktorem bylo množství sedimentu, které byly přívaly schopné unést. To je v rozporu s modely aplikovanými běžně na řeky, kdy tempo eroze je limitováno tempem, kterým se rozpadá a je odnášeno příslušné skalní podloží. Badatelé tvrdí, že erozní tempo bylo v případě Canyon Lake velké proto, že povodeň byla s to rvát a odvlékat masivní balvany - - což vedlo k vytvoření několika vodopádů vysokých 10 až 12 metrů, které spolu s kanály a terasami urychlily průtok vzhůru k přehradě. Povodni se podařilo vyrvat tyto balvany proto, že skalní podloží pod vrstvou zeminy v údolí už bylo narušeno a rozdroleno. Obrušování hornin vodami unášejícími sediment - - i když se na celkové podobě kaňonu podílel méně - - vytvořil další znaky, jako třeba obnažené stěny, vývařiště pod vodopády a kapkovité ostrovy sedimentů. Sedimentární ostrovy jsou obzvlášť důležité, říká Lamb, protože „jde o útvary, které vidíme na Zemi i na Marsu v oblastech, kde předpokládáme výskyt rozsáhlých povodní. Je pěkné, že se zde setkáváme s totožnými útvary, které jsme jinde vyložili jako důkazy rozsáhlých povodní.“ Výsledky Lambova výzkumu nám podle jeho názoru nabízejí užitečný vhled do průběhu dávných megapovodní jak na Zemi tak na Marsu, a do původu hlubokých kaňonů, které zanechaly. „Pokoušíme se vybudovat modely erozního tempa, abychom mohli přijít na místa jako je Mars a provést tam kvantitativní rekonstrukce toho, kolik vody tam bylo, jak dlouho tam byla, a jak rychle proudila“, říká Lamb. PřílohaVelikost 44.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 1

Bez výmluvy – reakce na svědectví

22.05.2012 00:40 Timothy R. Stout Často navštěvuji univerzitní areály, abych tam zdarma rozdal kreacionistickou literaturu. Posledně jsem byl jeden den na Purdueově univerzitě a druhý na Univerzitě státu Illinois. Jelikož zmíněnou aktivitu provozuji už celá léta, zvykl jsem si na skutečnost, že pokud si Pán dotyčného člověka nevybere, nezareaguje on či ona na předkládané důkazy, ať už jsou prezentovány sebepřesvědčivěji. Uvedu zde nyní dvě diametrálně odlišné odpovědi, jak jsem je zaregistroval při svých zmíněných návštěvách dvou univerzitních areálů. První setkání Hned po ránu jsem na Purdueově univerzitě nabídl výtisk brožurky Jak věda prokazuje, že MUSÍ existovat Stvořitel mladému muži, kterého jsem potkal. Váhavě ji vzal do ruky, a pak řekl, „Podívejte se, tohle jsou nesmysly.“ Zeptal jsem se ho, zda ví něco o přírodních vědách, a on řekl, „Ano“. Poté, co jsem se ho dovolil, zda ho mohu chvíli doprovázet a po cestě s ním ještě promluvit, zkusil jsem mu vylíčit obsah svého nedávného článku v časopisu Creation Matters nazvaného „Svědectví hmotného života“ . Především jsem se zmínil o tom, že se biologické chemikálie rozpadají daleko rychleji než aby mohly vůbec někdy spontánně vzniknout. Tohle chování je důsledkem zákonů chemické rovnováhy. Takže kdokoli, kdo chce věřit v přirozený původ života, musí zavrhnout zákony chemické rovnováhy. To je snadné pro někoho, kdo těmhle zákonům nerozumí, ale pro toho, kdo jim rozumí, představuje tahle situace skutečné dilema. Pak jsem ho požádal, aby se zamyslel nad jedním velmi běžným enzymem, , kterou tvoří řetězec čítající více než 1100 aminokyselin. Pravděpodobnost, že tato konkrétní aminokyselinová sekvence vznikne náhodou, činí 1 ku 10^1100. Je-li člověk poctivý, musí uznat, že je tato nepravděpodobnost v praxi nepřekonatelná. Takže přírodní výběr prostě nedokáže postupně vygenerovat počáteční formaci života, protože nedokáže vybírat lepší ze dvou nezdarů. Takže věřit v přirozený původ života znamená ignorovat zákony statistiky. To je opět snadné pro toho, kdo těmhle zákonům nerozumí, ale pro toho, kdo jim rozumí, představuje tahle situace skutečné dilema. Načež jsem ho vyzval, aby se zamyslel nad stroji řízenými informacemi. Živá buňka je v podstatě takovým strojem, který vyžaduje určité hlavní složky k tomu, aby fungoval řádně a spolehlivě od samého počátku. Například od počátku musí být buňka řízena obrovským množstvím perfektně vyladěných kódů . Tenhle kód je však absolutně k ničemu, pokud zároveň s ním neexistuje plně funkční, vysoce spolehlivý dekodér, který je sám o sobě mimořádně složitý. K pohánění zmíněného dekodéru je pak ještě třeba plně funkční energetická soustava. A mohl bych uvést ještě další plně funkční složky. Nakonec jsem zdůraznil, že v uvedené buňce, stroji poháněném informacemi, musí všechny složky řádně fungovat od samého začátku, nikoli postupně průběhem doby. Jinak buňka nepracuje, tečka, konec příběhu. Je to přesný opak gradualistických evolučních procesů. Proto musí člověk věřící v přirozený původ života zavrhnout základní principy strojů řízených informacemi. A opět, toto není problém pro člověka, který těmto principům nerozumí, ale pro někoho, kdo ví, o co jde, to představuje velké dilema. Skončil jsem s tím, že věda nám vlastně ukazuje, že přírodní procesy pracují proti evolučnímu původu života; nepodporují prostě takové pojetí. Takže nevznikla-li příroda přírodními procesy, musela vzniknout procesy nadpřirozenými. Jinými slovy, věda nám ukazuje, proč příroda potřebuje Stvořitele. Zdálo se, že ho to zaskočilo. Pak se zeptal, „Hovoří se o těchto věcech ve vaší brožuře?“ Odpověděl jsem, že ano. Naznačil, že si brožurku přečte pečlivěji, než původně zamýšlel, a pokračoval v cestě. Ušli jsme spolu snad jen 30 metrů, ale tahle krátká vzdálenost stačila na to, abych mu ukázal, že Bůh naplánoval vesmír takovým způsobem, že o Něm vydává svědectví jako o Stvořiteli. Důkazy o tom jsou tak jednoznačné, že kdokoli je ochoten je vnímat, vnímá je. Však také je člověk bez výmluvy, potlačuje-li pravdu a nevidí, jak stvoření svědčí o svém Stvořiteli . Chvalte Boha za to, že naplánoval vesmír tak šikovně, že o Něm podává svědectví! Opačná reakce Nazítří jsem na Univerzitě státu Illinois použil stejnou metodu přiblížení Boha u dalšího studenta. Také se vyznal v přírodních vědách a byl zapřisáhlým evolucionistou. Uznale pokyvoval hlavou při každé myšlence, kterou jsem pronesl. Na konci rozhovoru však utrousil, „No a co?“ A s těmito slovy odmítl brožurku a odkráčel. Vypadalo to, že jde o typického evolucionistu/ateistu, který je tak oddán svému názoru, že nikdy neuzná platnost důkazů o opaku, ať jsou jakkoli silné. Takto myslící lidé obvykle bagatelizují jakýkoli důkaz proti svému přesvědčení tak, že si řeknou, „Jelikož o evoluci nelze pochybovat, vím, že se mýlíte. My jsme prostě jen zatím nestačili objasnit všechno. Zatím mám lepší zábavu než Vás poslouchat.“ Jak smutné. Sdělil jsem mu, že přijde den, kdy se skloní před Pánem Ježíšem Kristem a uzná Kristovo panství ke slávě Boha Otce. Bude však pozdě litovat, bude souzen, nikoli odměněn. Jak moc jsem si přál, aby se našlo něco, co bych mu mohl říci, abych ho probudil k Pravdě. Děláme, co můžeme, abychom shromažďovali argumenty proti tvrzením těch, kdo se staví proti našemu Pánu. Snažíme se vyjadřovat se co nejsrozumitelněji. Děláme všechno pro to, abychom Pána reprezentovali takovým způsobem, který Mu přináší slávu. Nemůžeme však nikdy zapomínat na to, že jsme na Něm zcela závislí v tom smyslu, že pokud On sám nerozsvítí světlo v temnotách bezbožného srdce, my sami nezmůžeme nic . Můžeme předkládat důkazy, ale jedině Bůh může způsobit, že se ujmou a vyraší . Vzhledem k těmto skutečnostem nám nezbývá než spoléhat na Boha, že zapracuje v srdcích těch, se kterými mluvíme, a vyjasní jim problémy, aby nespoléhali jen na své vlastní síly. Literatura Stout, T. 2010a. How Science Shows There MUST be a Creator. Retrieved November 2, 2011 from Stout, T. 2010b. Without excuse! The testimony of physical life. Creation Matters 15 :6. PřílohaVelikost 44 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 5

Proč proběhl „Darwinův den“ bez fanfár

20.05.2012 00:30 *12. února 1809 - †19. dubna 1882/12. února 2009 /19. dubna 2012 Brian Thomas, M. S. Charles Darwin se narodil 12. února 1809, ale „Darwinův den“ 12. února 2009 slavilo jen málo lidí. Jeden texaský novinář si stěžoval na tuto malou pozornost i na skutečnost, že 40 procent Američanů věří v kreacionizmus a zhruba třetina Texasanů věří v to, že lidé a dinosauři žili v téže době. V rubrice s názory čtenářů v časopisu San Marcos Mercury napsal Lamar Hankins: Čekám na shodu expertů v otázce toho, co platí... Evoluční biologové i jejich kolegové z příbuzných oborů se shodují v tom, že evoluční teorie je mimo veškerou pochybnost dokázána. Jelikož nejsem biologem, myslím, že je rozumné přijmout tenhle vědecký závěr, že evoluční teorie je pravda . A dodal, „Nikdo nemůže ověřit, zda Bůh stvořil Zemi a všechny její obyvatele za šest dní před 10 000 lety. To, co víme, je, že dnešní empirické důkazy svědčí o tom, že organizmy existují na Zemi už 3.5 miliardy let“ . Z dějin však víme, že vzájemná shoda odborníků může být chybná. Navíc Hankinsova tvrzení ignorují fakt, že mnoho badatelů otevřeně přiznává, že se evoluční teorie potýká s celou řadou problémů . Lze-li testovat víru, že „organizmy existují na Zemi 3.5 miliardy let“, proč potom nelze také týmiž technikami otestovat „víru, že Bůh stvořil Zemi“ před několika tisíci lety? Vědci by potřebovali stroj času, aby opakovanými pozorováními zjistili, která z obou teorií je pravdivá. Ale oba zmíněné modely lze otestovat nepřímo, vzájemným srovnáním, bez stroje času. Mnoho Američanů a mezi nimi řada vědců podepsali Manifest nesouhlasu vědců s darwinizmem, otestovali evoluční model a zjistili, že je nevyhovující . Kdyby však evolucionisté měli připustit, že kreační model lze testovat, zkoumat a uvažovat o něm, pak by se museli vzdát své „převahy“ v celé debatě a riskovali by, že ztratí svůj taktický argument „nestydíte se za svou nevědomost“? Evolucionisté se raději stvoření vysmívají, než aby ho seriózně zkoumali, a soudě podle statistických údajů, které citoval Hankins, myslící Američané tuto taktiku poznají. Asi by víc těchto Američanů přijímalo ochotněji evolucionistické názory, kdyby byly opřeny o dostatečně pádné důkazy. Záplava pochyb však oprávněně nahlodává materialistický příběh o původu vesmíru i života. Tenhle příběh totiž tvrdí, že veškeré jsoucno vzniklo bezdůvodně z nicoty, že hvězdy a planety se uspořádaly z prachových oblaků, aniž by existoval někdo, kdo by všechny procesy s tím spojené řídil, a že živé buňky vznikly z anorganické hmoty navzdory faktu, že život nikdy nevzniká z anorganických chemikálií, ani v přírodě, ani v té sebelépe vybavené laboratoři. Proč nebyl Darwinův den v Americe masově oslavován? Ne proto, co Američané o evoluci nevědí, ale proto, co o ní vědí. Odkazy 1. Hankins, L. W. Freethought San Marcos: A solution to the post-Super Bowl blahs. San Marcos Mercury. Posted on smmercury.com February 7, 2012, accessed February 13, 2012. 2. A Scientific Dissent from Darwinism. Discovery Institute. Posted on discovery.org, accessed February 13, 2012. PřílohaVelikost 112.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 5

Proč není přijatelné tvrzení, že Bůh tvořil skrze evoluci?

20.05.2012 00:25 Mgr. Marta Marková 7. 5. 2012 Mnoho křesťanů a následně i církví postupně přijalo názor, že evoluce je dostatečně vědecky dokázána, a že tedy je potřeba dát ji do souladu s vírou křesťana a nějak vyřešit její rozpor s Písmem sv. Když odhlédneme od přírodovědecké stránky otázek evoluce, neboť kromě vědců evolucionistů je též nezanedbatelný počet vědců kreacionistů, a tedy evoluci nelze jednoznačně považovat za vědecky dokázanou, neboť shoda v této otázce zdaleka nepanuje, budeme se zabývat problémem spíše z hlediska teologie a víry. 1) Co říká Bible? Pokud se podíváme do Bible samotné, nalezneme jako hlavní text, hovořící o počátku světa a života hned na začátku knihu Genesis, která ve svých prvních třech kapitolách popisuje původ světa, života, člověka i hříchu a smrti. Text nenaznačuje, že by se mělo jednat o mýtické vyprávění o věcech, které se ve skutečnosti nestaly tak, jak jsou napsány. Považovat Bohem inspirovaný text Bible za jakési mýtické vyprávění je velmi nebezpečné, neboť kdo určí, které biblické texty jsou mýtické a které ne? Sám čtenář? To by to pěkně skončilo… Samozřejmě, že pisatel textu Gn 3 nemá v úmyslu popsat dění dnešním vědeckým způsobem; to očekávat od starověkého pisatele nemůžeme a ani to nebylo jeho záměrem. Pisatel však velmi srozumitelně popisuje stvoření světa všemohoucím Bohem a ani na okamžik nás nenechává na pochybách, že tento Bůh tvořil mocí svého slova. Bůh řekl, a stalo se. A stalo se to po krocích jasně ukončených , nikoliv v kontinuálně jdoucích změnách. Ba co víc, pisatel nás ubezpečuje, že Bůh stvořil vše dobré a že v jím učiněném světě nebylo místa pro smrt. Toto je velice důležitá skutečnost, ke které se ještě opakovaně vrátíme. Do Božího stvoření patří také člověk, jako vrchol tvoření živých bytostí na zemi, patří sem též žena, jako bytost stvořená pro vztah s mužem, patří sem také Boží odpočinutí na konci tvoření. A až poté přichází smrt, jako důsledek selhání člověka. Závěr: Bible neuvádí ani náznakem, že by Bůh tvořil pomocí evoluce, naopak sděluje, že Bůh tvořil svým slovem, a to v průběhu 6‐ti časových úseků – dnů. 2) Problém smrti Jedním z hlavních problémů, spočívajících v názoru, že Bůh tvořil pomocí evoluce, je otázka smrti. Pro evoluci je smrt základní podmínkou, neboť bez smrti není evoluce. Evoluce předkládá teorii, že z nižších forem života se kontinuálně v dalších generacích vytvářely nové a nové, respektive lepší s dokonalejší formy, zatímco ty původní, nebo ty, u kterých se něco ve vývoji nepovedlo, vymíraly. Např. savci se mohli vyvinout jen díky tomu, že miliony a 2 miliony jiných, nižších forem života, vymřelo a v každé generaci předalo té další něco nového a lepšího. A nyní se podívejme na problém vymírání. Kdyby totiž Bůh použil ke stvoření současného světa evoluci, pak bychom museli přijmou fakt, že Bůh je tvůrcem smrti, skrze kterou tvořil vyšší živočichy. Bůh tedy není všemohoucím Bohem, který stvoří vše hotové a dobré, jak praví Bible, ale Bohem, který jednak neumí nebo nechce stvořit svět rovnou, ale který , je původcem smrti. A jsme u zásadního bodu: „Milující“ Bůh, je stvořitelem smrti, skrze kterou evolucí tvořil svět. Takže veškeré to utrpení miliard zvířat a miliard lidí v okamžiku a před jejich smrtí je záměrem Božím, neboť tak záměrně postupoval při tvorbě světa. Veškerý zánik života, každá smrt milované bytosti je důsledkem smrti, kterou Bůh sám vytvořil. To je pro biblickou zvěst nepřijatelné a je v naprostém rozporu s výpovědí Bible o Bohu. Závěr: Myšlenka, že Bůh tvořil evolucí znamená, za záměrně vytvořil smrt, aby jejím prostřednictvím se vyvíjely lepší formy života. Tato myšlenka je pro biblickou zvěst a pro upřímného křesťana nepřijatelná a je v zásadním rozporu s Písmem sv. 3) Kam zmizel hřích? Jak jsme ukázali, pokud přijmeme myšlenku, že Bůh tvořil pomocí evoluce, pak je také on původcem smrti. V tomto okamžiku se zcela vytrácí pojem hřích. Bible ale hovoří v Gn 3 o tom, že hřích se dostal do světa s neposlušností člověka a až následkem toho byla smrt. Chápání smrtelnosti člověka je pro Bibli jasné, neboť je důsledkem selhání člověka, ke kterému ho navedla bytost, nazvaná had . Hřích je jedním ze základních témat Písma sv. a jestliže ho učiníme zbytečným, pak zcela ztratíme smysl biblického poselství, hovořícího o hříchu a spáse. A pokud není smrt důsledkem hříchu, pak samozřejmě není ani důsledkem satanova působení a satan pak zřejmě ani neexistuje… Problémem však je, že pak by i sám Ježíš Kristus zřejmě lhal, neboť tvrdil, že přišel člověka zachránit z hříchu a lhali i apoštolové, když tvrdili totéž a když varovali před ďáblem a jeho působením. Nebo je tady pak ještě jedna možnost, že i hřích byl stvořen Bohem…? Ale to snad nikdo věřící nemyslí vážně… Závěr: Pokud Bůh tvořil pomocí evoluce, pak je zcela zbytečné hovořit o hříchu, který tím pádem neexistuje. Opět se však dostáváme do přímého rozporu s Biblí, která považuje hřích za základní otázku a příčinu smrti. 4) Není potřeba spásy, není potřeba vykoupení v Kristu Když budeme v úvahách pokračovat, dojdeme k tomu, že uvěříme‐li, že Bůh tvořil pomocí evoluce, pak musíme přijmout také to, že smrt stvořil Bůh, a pak neexistuje hřích ani vina člověka či satana, existuje jen vina Boží, který je původcem utrpení a smrti. Celý Boží plán 3 spasení člověka, jako tvora, který zhřešil, plán, který je hlavním poselstvím Boha člověku, zjeveným v Písmu svatém, je tedy vlastně zbytečný. Neboť není viny člověka, není hříchu, není třeba spasení. Celý Nový zákon, hovořící o spáse člověka skrze oběť Ježíše Krista, Syna Božího pak ztrácí pravdivost a jakoukoliv hodnotu. Když toto věřícímu evolucionistovi povíme, bude se bránit, že to tak není. Ale jeho větší víra v teorii evoluce než v Boží slovo žel k těmto závěrům vede. Apoštol Pavel napsal: Římanům 6:23 ‐ Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. Buď se mýlí apoštol Pavel a s ním i celé Písmo, nebo se mýlí křesťan, věřící ve stvoření skrze evoluci. Závěr: Pokud neexistuje hřích, neboť Bůh je tvůrcem smrti, pak je zbytečná jakákoliv spása. Není třeba oběti Ježíše Krista a tím pádem vlastně není ze smrti žádného vysvobození. Pak ale nemá cenu se vůbec zabývat Kristovou obětí a vše, co vykonal bylo zbytečné. 5) Vina Boží Ze všeho, co jsme uvedli, vyplývá, že za smrt a utrpení s ní spojené nese vinu jen jedna bytost, a to Bůh sám. On ji stvořil a on ji použil ke svému záměru vytvořit svět. On je zodpovědný za všechny hrůzy světa. On není mocným Bohem, který vyřkne slovo a věci se dějí , ale kruťasem, který místo hotového výrobku udělal jen jeho prvotní součástku a pak nechal miliony výrobků zničit, aby někde na konci byl člověk, žel ale nedokonalý, neboť od počátku stvořený jako smrtelný. Závěr: Bible nám představuje Boha jako milující bytost, nikoliv jako viníka veškerého utrpení a autora smrti. 6) Problém vztahu a hodnoty lidské bytosti Podle Bible Bůh stvořil člověka, aby s ním mohl mít také vzájemný vztah. Tento vztah, hříchem narušený, přišel překlenout a obnovit sám Syn Boží. Kdyby ale Bůh tvořil pomocí evoluce, pak by netvořil kvůli vztahu. Neboť kolik milionů let by musel čekat, než se z první buňky vyvine člověk, kterého by mohl milovat a který by mohl milovat jeho? A s tím souvisí otázka hodnoty lidské bytosti. Jestliže nás Bůh stvořil s láskou jako bytosti, které ho mají také milovat, pak nás stvořil s nejvyšším úmyslem a máme v jeho očích velkou hodnotu, neboť po našem pádu do hříchu a smrti za nás on sám jde položit život. Aby s námi po vzkříšení mohl dál nekonečně dlouho být. Toto vše ale padá, kdyby tvořil pomocí evoluce. Závěr: Bůh stvořil člověka z lásky a chtěl s ním mít osobní vztah. Těžko si představit, že to udělal tak, aby musel miliony let čekat na hotového člověka, a to za situace, že je všemohoucí a stačí mu jen lusknout prsty.. Přemýšlet bychom mohli dál. Popřením jedné biblické skutečnosti se nám začne rozpadat mnoho dalších v Bibli uvedených faktů. Jsou pouze dvě možnosti a křesťan se musí pro jednu z nich rozhodnout, pokud nechce, aby jeho víra stála na vratkých, lidmi vymyšlených teoriích. Totiž buď postavit svoji víru skutečně na Bibli, nebo se nechat oslepit moderními a časově pomíjejícími názory. Skutečně můžeme být Bohu vděčni, že stvořil svět celý hotový a dokonalý, tak jak je v Písmu popsáno a že k tomu nepoužil lidmi vymyšlený evoluční postup. Často zapomínáme, že lidská věda může zkoumat jen lidem dostupné jevy a to, co je za oponou dimenzí našeho lidského světa zkoumat nemůže. Jenže Bůh právě v jiných dimenzích přebývá a odtamtud tento svět stvořil a řídí. Proto je nám mnoho věcí nepochopitelných. Ostatně je to věcí víry. Buď uvěřím Bohu a Bibli, což ale nejde empiricky a tedy vědecky dokázat, neboť mnoho věcí je mimo náš svět. Nebo uvěřím evoluci, kterou též ale nelze empiricky a tedy vědecky dokázat, neboť hovoří o věcech dávno minulých a v současnosti empiricky neověřitelných. Buď je předmětem víry Bůh, nebo člověk. Křesťane, vyber si… PřílohaVelikost 45 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Dvoubarevná dvojčata

18.05.2012 00:41 Fotografie Gary Roberts Creation Ministry International Na těchto stránkách je článek o podobném případu, kdy se černým rodičům narodilo bílé dítě, je to zde: Věřte či nevěřte, ale tahle dvě krásná děvčátka jsou dvojčata. Narodila se v dubnu 2005 v Nottinghamu, Velká Británie; modrookou Remee bychom nazvali ‚běloškou‘, zatímco mnozí lidé by označili její hnědookou sestřičku, Kian, za ‚černošku‘ . Obě děvčátka se brzy ocitla v centru značné pozornosti médií. Novinové články referovaly o tom, že oba jejich rodiče , Kylie Hodgsonová a Remi Horder, ‚mají bílé matky a černé otce‘ . Zmíněná dvě děvčátka nám pomáhají odpovědět na jednu z otázek, která trápí lidi v souvislosti s Biblí. Byl-li zde na počátku jen jeden muž a jedna žena, kde se tu pak vzaly všechny ty ‚rasy‘ s ‚odlišnou barvou pleti‘? Remee a Kian dokazují, že je to prostě genetická záležitost – sejdou-li se ty pravé geny, mohou se v jediné generaci objevit veškeré možné varianty vzhledu i barvy pleti . Photo by Gary Roberts, Takže byli-li Adam a Eva zhruba středně hnědí díky směsi ‚světlých‘ a ‚tmavých‘ genových informací podobně jako rodiče Remee a Kian, mohli bychom tak vysvětlit přítomnost všech odstínů barvy pleti od těch nejtmavších až po ty nejsvětlejší u jejich dětí i v budoucích generacích. Kian a Remee jsou také dokladem biblické pravdy o tom, že jsme všichni příbuzní – všichni patříme do jedné rodiny založené Adamem a Evou i Noemem a jeho rodinou, přesně tak, jak to praví Bible. Odkazy a poznámky 1. Laing, L., Twins in a million, The Sunday Mail , 12 March 2006, str. 3 2. ABC News, Jedno z dvojčat je bílé, druhé černé – oba rodiče dvojčat mají bílé matky a černé otce, abcnews.go.com/GMA/story?id=1813509, 19. září 2006. 3. Pigment odpovědný za ‚barvu‘ pleti se nazývá melanin. Máme-li mnoho tohoto pigmentu, jsme velmi tmaví . Pokud ho máme málo, naše pokožka bude světlá. Viz Kniha odpovědí na otázky kolem Stvoření, kapitola 18: ‚Jak vznikly jednotlivé „rasy“?‘, Creation Ministries International, Brisbane, Austrálie, 2006. PřílohaVelikost 70.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Kde jsme ve vesmíru?

17.05.2012 21:31  Fourierovy analýzy počtu galaxií N propočítané pro oba přehledy velkých galaxií, SDSS a 2dF GRS, naznačují, že galaxie preferují periodický rudý posuv. Existují dva způsoby, jak tato data interpretovat: 1) že ke zmíněnému jevu dochází čistě v prostoru rudého posuvu a je tedy důsledkem nějaké chyby pozorovatele a/nebo ve vesmíru docházelo v minulosti k oscilacím tempa rozpínání, či 2) že jde o skutečný vesmírný fenomén vznikající díky konkrétnímu umístění milionů galaxií na soustředných slupkách s pravidelnými rozestupy. Zmíněná vysvětlení lze ověřovat a prozatímní analýzy hovoří ve prospěch druhé alternativy. Ukáže-li se, že je to tak, bude to znamenat, že naše Galaxie leží asi 125 milionů světelných let od středu největší galaktické superstruktury, kterou kdy člověk pozoroval. 1 Obrázek 1. Sloanova digitální mapa oblohy . Všechny body představují galaxie vzhledem k Zemi, která je vrcholu. Jejich vzdálenosti byly změřeny z jejich spekter; vznikla tak trojrozměrná mapa 3D hluboká 2 miliardy světelných let, na které je každá galaxie znázorněna jedním bodem. Tento obrázek představuje polovinu zveřejněné mapy; na celé mapě je 66 976 galaxií, které leží blízko roviny zemského rovníku, z celkového mapovaného počtu 205 443 galaxií . Robotické dalekohledy už zjistily polohu milionů zdrojů záření ve vesmíru a nasbíraly o nich nejrůznější data. Z nich byly sestaveny mapy ukazující, jak jsou na obloze kolem naší galaxie rozmístěny galaxie další. Na obrázku 1 je jedna taková mapa posetá desítkami tisíc galaxií. Na vrcholu najdeme Galaxii naší, rozsah celé mapy je však obrovský. Mapa je výsledkem jednoho takového průzkumu vesmíru, Sloanova digitálního průzkumu oblohy ; další mapa vznikla dvoustupňovým průzkumem galaktického rudého posuvu . Ze zmíněné interpretace také vyplývá přinejmenším to, že nejbližší vesmír, který vidíme kolem sebe, má jedno zvláštní místo, střed, a my jsme v něm či blízko něj. V jednom nedávném článku jsme já a můj kolega prokázali pomocí Fourierových analýz velikosti parametru rudého posuvu N aplikovaných jak u SDSS tak u 2dF GRS, že galaxie upřednostňují periodický rudý posuv. Z N jsme pak vypočítali diskrétní Fourierovy transformace, určili histogramy propočítáním pozorovaných rudých posuvů galaxií nalézajících se mezi z – δz/2 a z + δz/2 jako funkce rudého posuvu z, kde jsme většinou použili δz = 10^-3. Dostali jsme data pro 427 513 galaxií z pátého datového výstupu SDSS, kde vybírají vzorky dat především z oblasti zhruba od -10 do 70 stupňů rektascenze od nebeského rovníku. Také jsme obdrželi data pro 221 414 galaxií z 2dF GRS, kde jsou data omezena na oblast dvou stupňů RA symetricky rozdělenou mezi severní a jižní polokouli. Z analýzy vyplynuly významné rozestupy rudého posuvu s hodnotami Δz = 0,0102, 0,0246 a 0,0448 v SDSS, s významností na úrovni nejméně 4σ , a značná shoda se stejnou analýzou z 2dF GRS. Použijeme-li pak Hubbleův zákon , tedy předpokládáme-li, že se Hubbleův zákon 2 vztahuje na tyhle galaxie s relativně nízkým rudým posuvem , aniž bychom vycházeli z nějaké hotové kosmologie, pak závěr, ke kterému dospějeme, zní, že většina galaxií má značnou tendenci vyskytovat se na soustředných slupkách s periodicitami v reálném prostorovém rozložení. To bylo vymezeno směrem od rovníku nahrazením z hodnotou Δz, z čehož vyplynuly pravidelné intervaly radiální vzdálenosti skutečného prostoru Δr. A kombinací výsledků z obou průzkumů dostaneme Δr = 31.7 ±1.8 h^-1 Mpc, 73.4 ± 5.8 h^-1 Mpc a 127 ± 21 h^-1 Mpc, kde Hubbleova konstanta činí H0 = 100 kms^-1 Mpc^-1 a parametr h = H0/100, jak je užívá standardní kosmologie. V obvyklé analýze, ve standardní kosmologii, se používá prostorová dvoubodová čili autokorelační funkce, aby se definovala nereálná pravděpodobnost , že dvojici galaxií najdeme v daném odstupu. Za tím účelem musíme předpokládat kosmologický princip . Pak můžeme odvodit ze zmíněné dvoubodové korelační funkce silové spektrum P . Jeho hodnotu předpovídají teorie vzniku velkorozměrových struktur ve vesmíru a srovnává se s hodnotou naměřenou či přesněji řečeno vypočítanou z dat, která máme k dispozici. Hodnoty silového spektra P využíváme ke stanovování fluktuací měrné hmotnosti na různých úrovních během kosmologického času. Tady platí předpoklad, že díváme-li se zpět do prostoru rudého posuvu, díváme se vlastně zpět v kosmologickém čase, a ve světle kosmologického principu svědčí tedy zmíněné fluktuace měrné hmotnosti prostě o míře uspořádání do trsů v určité minulé epoše , jelikož neexistuje žádný zvláštní či upřednostňovaný rámec, ze kterého by se měl vesmír pozorovat. Derivováním P využíváme funkci window k redukci šumu, který lze pozorovat v hustotě fluktuací jako funkci k nebo 1/Δz. Účinkem je však vyhlazení ‚signálu‘, který hledáme, obsaženého ve ‚špicích‘ v malých intervalech rudého posuvu . Po použití této metody bez gaussovské funkce window jsme přesto i tak našli významnou periodicitu prostoru rudého posuvu v obou sadách dat v intervalech rudého posuvu odpovídajících prvním dvěma shora uvedeným intervalům, tj. v Δz = 0.0102 a 0.0246. Nespojitá Fourierova transformace nevyhlazených N dat má však mnohem větší citlivost ke zjištění periodicity prostoru rudého posuvu při nižších hodnotách Δz. A třetí významná periodicita rudého posuvu, kde Δr = 127 ± 21 h^-1 Mpc zkoumaná metodou FT, přináší stejné výsledky, ke kterým dospěli Broadhurst et al. při zkoumání galaxií pole úzkým svazkem paprsků. Posledně uvedená hodnota je všeobecně interpretována jako míra uspořádanosti vesmírných galaxií do trsů. I my jsme uplatnili počítání přímých párů. Jinou cestou, jak zjistit, zda jsou galaxie odděleny periodickým intervalem rudého posuvu, je vypracovávání histogramů pomocí propočítávání počtu dvojic galaxií, které jsou stejně vzdáleny v prostoru rudého posuvu, a pak hledání nadbytečných vrcholů v histogramech Npairs. Jelikož se rudé posuvy měří radiálně směrem od pozorovatele ve středu dění, kolem kterého jsou rozloženy, zjišťuje tahle metoda vzdálenost prostoru rudého posuvu s ohledem na zmíněnou symetrii. Jak se ukázalo, nebyla tak citlivá, ale přece jen zjistila první dvě dříve uvedené vzdálenosti, tj. Δz = 0.0102 a 0.0246. Nakonec jsme provedli korelační analýzu obou průzkumů. Porovnali jsme N z obou tak, že jsme uměle posunuli rudý posuv itého zásobníku v jednom průzkumu a znovu propočítali krok za krokem korelační funkci R^2. Podrobnosti viz práci označenou č. 2. Významná prostorová oblast 2dF GRS se do značné míry překrývá s SDSS, takže bychom očekávali, že R^2 pro neposunuté zásobníky bude vykazovat významnou korelaci. To, co jsme zjistili, bylo zajímavé. Zjistili jsme periodicitu korelační funkce R^2 s periodou Δz ≈ 0.027. Jde tu opět o hlavní jasně viditelnou periodicitu rudého posuvu jako na obrázku 1. A tyhle výsledky lze vyložit buď jako důkaz reálné prostorové struktury s naší Galaxií kosmologicky blízko jejího středu nebo jako prostorový důsledek rudého posuvu tam, kde ve vesmíru docházelo v minulých dobách k oscilacím v tempu rozpínání. Tento druhý názor zastává i Hirano et al. ; zmínili jsme se o něm v práci uvedené pod č. 2. Buďto je uvedený jev zcela poplatný rozpínání vesmíru, a jde tedy pouze o prostorový důsledek rudého posuvu, protože rudý posuv má jen jeden rozměr, nebo vyplývá z reálné struktury vesmíru. Protože jsme schopni mapovat pouze radiální složku rudého posuvu, předpokládajíce, že je způsobena pohybem galaxií od nás pryč, pak by bylo pouhým zdáním, že jsou galaxie uspořádány do kruhů v důsledku toho, že tempo rozpínání vesmíru v minulosti oscilovalo. Kdyby tomu tak bylo, pak by se nám to jevilo tak, že všechny galaxie uhánějí pryč od středu, a že středem zmíněných kruhů je právě pozorovatel, a ani o kousek mimo to . Slabinou uvedeného pojetí je fakt, že jeho zastánci implicitně předpokládají, že rozložení galaxií ve vesmíru musí být ve velmi velkém měřítku v zásadě náhodné a uspořádané pouze do kosmické sítě vláken a prázdnot, tak jak to postuluje kosmologický princip. Tudíž cokoli jiného, co vidíte, musí být důsledkem nějakého jiného jevu než je reálná struktura prostoru. „To, co mě opravdu zajímá, je otázka, zda měl Bůh při tvoření světa na vybranou“ – Albert Einstein * Obrázek 2. Albert Einstein během přednášky ve Vídni roku 1921 . Avšak je-li námi zkoumaný jev skutečným projevem prostoru, znamená to, že galaxie se fyzicky nacházejí v soustředných slupkách, které se v rozpínajícím se vesmíru pohybují pryč od nás, kteří jsme ve středu. Z tohohle výkladu rovněž vyplývá, že místní vesmír, který vidíme kolem sebe, má přinejmenším jedno zvláštní místo, střed, a my jsme v něm či blízko něho. Tahle myšlenka je v rozporu s kosmologickým principem, který, jak si jistě vzpomínáte, vychází z předpokladu, že ve vesmíru neexistuje Stvořitel, plán ani účel. Proto tedy myšlenka, že bychom snad mohli žít v centru vesmíru či blízko něho, je naprosto nepřijatelná pro všechny, kdo zastávají ateistické a/nebo nebiblické názory. Není tak snadné popsat reálnou prostorovou strukturu vesmíru, protože nemáme žádný nezávislý kalibr vesmírných vzdáleností. Takže hledí-li astronomové do mapy podobné té na obrázku 1, vidí ve skutečnosti mapu rudých posuvů a směrů na obloze, ze kterých k nám dorazilo světlo. A pak k tomu, aby zjistili vzdálenost zdrojové galaxie, musí předpokládat Hubbleův zákon. Může však existovat cesta, jak rozlišovat mezi oběma zmíněnými možnostmi. Jak jsem se již zmínil, pokud střed galaktických struktur o velkých rozměrech se kryje s naší galaxií, znamenalo by to, že máme co dělat s pouhým důsledkem rudých posuvů, a nikoli s podstatnou vlastností reálného prostoru – i když i toto by také nebylo možno dokázat, protože prostě nemáme nezávislý kalibr vzdáleností. Pokud se však střed soustředných galaktických slupek překrývá v prostoru ještě i v jiném bodě, pak to svědčí o reálné prostorové struktuře, a nikoli o pouhém důsledku účinku rudého posuvu v prostoru. Ve svém druhém článku jsem objevil skutečnou prostorovou superstrukturu, obsahující zřejmě milióny galaxií, ve které byly upřednostňovány galaxie ležící na periodicky prostorově koncentrických slupkách se středem vzdáleném asi 26.86 h^-1 Mpc od nás. Nikdo zatím toto nevyvrátil. Udělal jsem předpoklad, že pro malé rudé posuvy platí, že hledíme na rozložení galaxií v prostoru podle jejich rudých posuvů. Pak jsem vše doplnil o algoritmus, který by uměle posunul střed v reálném prostoru, přepočítal, co všechno by obnášely všechny ty rudé posuvy, kdybychom je nahlíželi z tohoto nového středu, určil N , a přepočítal FT z tohoto nového N . Pak jsem porovnal hodnotu druhého Fourierova vrcholu , abych zjistil, kde by měl být skutečný fyzický střed. Ten leží tam, kde se nachází maximum na amplitudě Fourierova vrcholu. Zjistil jsem, že střed soustředných slupek s Δz ≈ 0.027, které jsou nejlépe patrné z obrázku 1, se nekryje s polohou naší Galaxie v prostoru, nýbrž že leží zhruba o 26.86 h^-1Mpc čili kolem 125 milionů světelných let od nás . To je stále relativně malá vzdálenost v měřítku analyzované velkoprostorové struktury – rozprostírající se na ploše mnoha miliard světelných let. Blízko středu masivní superstruktury čítající miliony galaxií Nejsme tu náhodou, nýbrž proto, že Bůh stvořil obyvatelnou Zemi, a proto, že nám chtěl ukázat svou slávu. Důkazy hovoří ve prospěch těch jevů, které vycházejí z reálné struktury prostoru, protože sférické slupky periodického rudého posuvu nemají střed v naší Galaxii. Kdyby šlo o systematický důsledek zkreslení v důsledku pozorování, očekávali bychom, že středem slupek bude pozorovatel. Třebaže všechny výzkumy ještě neskončily a jsou potřeba další analýzy, máme důkazy o supermasivní reálné prostorové struktuře, možná zahrnující mnoho milionů galaxií, s naší Mléčnou dráhou umístěnou někde poblíž jejího středu, nikoli však ve středu samotném. Každopádně máme zcela zvláštní místo, duchovně jako střed Boží pozornosti a možná i fyzicky někde blízko středu největší galaktické struktury, kterou kdy člověk ve vesmíru pozoroval. Nejsme tu náhodou, nýbrž proto, že Bůh stvořil obyvatelnou Zemi, a proto, že nám chtěl ukázat svou slávu. „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ . Jsou bez výmluvy. Odkazy 1. For a more detailed and complete map, where luminosity is represented by colour, see: . 2. Hartnett, J.G. and Hirano, K., Galaxy redshift abundance periodicity from Fourier analysis of number counts N using SDSS and 2dF GRS galaxy surveys, Astrophysics and Space Science 318 :13–24, 2008; preprint available at: arxiv.org/abs/0711.4885. 3. I.e. Four standard deviations. 4. Hubble law: v = H0 r, where v is the velocity of the expansion of the universe, as determined by the redshift of the galaxies in it. Here redshift z = v/c for small redshifts, where c is the speed of light in vacuum. The distance to the galaxy is represented by r and H0 is the Hubble constant, which has been very difficult to determine but nowadays lies somewhere between 55 and 80 km/s/Mpc. 5. It essentially assumes that the galaxies in the universe are uniformly yet randomly distributed throughout the cosmos on some very large scale. Therefore all observers at all locations in the universe at the same epoch should see the same distribution of galaxies. There are no favoured places. Richard Feynman succinctly describes the problem of the Cosmological Principle: “ … I suspect that the assumption of uniformity of the universe reflects a prejudice born of a sequence of overthrows of geocentric ideas … It would be embarrassing to find, after stating that we live in an ordinary planet about an ordinary star in an ordinary galaxy, that our place in the universe is extraordinary … To avoid embarrassment we cling to the hypothesis of uniformity.” Feynman, R.P., Morinigo, F.B. and Wagner, W.G., Feynman lectures on gravitation, Penguin Books, London, p. 166, 1999. 6. The power spectrum is essentially the square of the Fourier frequencies in k-space but calculated with a windowing function. Here k=1/Δz is the inverse of the redshift interval. 7. Broadhurst, T.J., Ellis, R.S., Koo, D.C. and Szalay, A.S., Large-scale distribution of galaxies at the Galactic poles, Nature 343:726, 1990. 8. Hirano, K., Kawabata, K. and Komiya, Z., Spatial periodicity of galaxy number counts, CMB anisotropy, and SNIa Hubble diagram based on the universe accompanied by a non-minimally coupled scalar field, Astrophys. Space Sci. 315:53, 2008. 9. This situation would also be indistinguishable from real space structure exactly centred on our galaxy. 10. Einstein made this remark to Ernst Straus, his assistant from about 1950–1953 at the Institute for Advanced Study at Princeton . 11. Hartnett, J.G., Fourier analysis of the large scale spatial distribution of galaxies in the universe; in: Proceedings of the 2nd Crisis in Cosmology Conference, Potter, F. , Port Angeles, WA, ASP Conference Series 413:77–97, 2009. PřílohaVelikost 151.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 5

Homo erectus

07.05.2012 20:41 Creation Wiki Encyklopedie vědy o stvoření Model Homo erecta ve vestfálském Muzeu archeologie, Německo Homo erectus je název druhu přidělený lidským fosiliím, o kterých evolucionisté tvrdí, že jsou přechodnými formami mezi australopiteky a neandrtálci i moderními lidmi. Dosud bylo nalezeno více než 280 fosilních jedinců, kteří jsou řazeni do téhle skupiny . Druhové jméno znamená „člověk vzpřímený“ a poprvé je použil Ernst Mayr, aby sjednotil klasifikaci asijských fosilií. Kreacionisté jsou v podstatě zajedno v tom, že všechny údajné fosilie opolidí jsou ve skutečnosti buď lidoopi nebo běžní lidé. Na jednotlivé druhy taxonomického rodu homo se díváme jako na uměle vytvořené jednotky vymyšlené proto, aby podpořily evoluční teorii; měly by být považovány za pouhé nástroje propagandy. Většina fosilií Homo erectus představuje lidské populace, které žily po globální potopě a babylonské věži, a měly by být považovány za představitele pravých Homo sapiens . Znaky 2-znaky Ačkoli Homo erectus nebyl dosud přesně popsán, následující znaky jsou všeobecně přijímány . • lebka nízká, široká a podlouhlá • objem mozkovny 750-1250 krychlových centimetrů • středový sagitální hřeben • nadočnicové valy • postorbitální zúžení • ustupující čelo • týlní hrbol • rozšířená šíjová oblast za účelem upevnění svalů • obvykle silná lebeční stěna po celé ploše • mozkovna užší než jařmový oblouk • masivní líce • předkus • masivní čelisti, široká ramena • chybění brady • zuby většinou velké • masivní trup Problémy Kolem statutu Homo erectus jako evoluční přechodné formy směrem k Homo sapiens i neandrtálcům vyvstávají některé nevyjasněné otázky. Jde mimo jiné o nedostatek jednoznačných morfologicky odlišných znaků ve srovnání s tím, co máme k dispozici u moderních lidí, a o skutečnost, že Homo erectus žil v téže době jako anatomicky moderní lidé. Morfologické podobnosti Jedním ze základních znaků, kterými se údajně Homo erectus odlišuje od moderních lidí, je tlustostěnná lebka, ale až donedávna jsme měli málo dat k objektivnímu posouzení celého problému. Roku 1994 byla proto provedena rozsáhlá srovnávací studie s cílem zjistit, zda je tloušťka lebky relevantním kritériem pro určení fosilií H. erectus . Ke zmíněnému účelu byly prozkoumány lebky čtyř moderních populací Homo sapiens; jihočínské, románskobritské, australoidní , a lebky ze slavných ostatků v australském Kow Swamp - ostatků domorodce datovaných do doby před 10 000 až 30 000 lety. Tyhle moderní lebky byly porovnány se vzorky asijských Homo erectus a takzvaných čínských archaických Homo sapiens tak, že se u všech lebek změřilo sedm antropometrických bodů. I když se tloušťka lebeční klenby moderních Evropanů i Číňanů ve srovnání s Homo erectus podstatně lišila, archaický Homo sapiens se od Homo erectus v žádném ze zmíněných sedmi bodů nelišil. Překvapivější byly rozdíly mezi H. erectus a moderními i dávnými australoidy. Ostatky z Kow Swamp se lišily pouze v jednom bodě, a současní australoidé jen ve čtyřech . Brown shrnuje závěry, které z uvedených zjištění vyplývají: „Teď, když jsou k dispozici data ze srovnání, je nám prakticky jasné, že zahrnuje-li H. sapiens všechny dnešní na světě žijící lidi, jejich předky z mladšího pleistocénu, i „archaického“ H. sapiens jako byl Dali a Xujiayao, pak tloušťku lebeční klenby nelze používat k rozeznávání H. erectus od H. sapiens . 3-pánve Dříve se soudilo, že Homo erectus rodil děti s relativně malým objemem mozku. Z nálezu pánve na obrázku však plyne, že byl vlastně s to rodit děti s obvodem lebky, který se velmi přibližoval k dolnímu konci rozpětí velikostí tohoto obvodu u našeho vlastního druhu . Srovnáme-li objem mozku Homo erectus s Homo sapiens, stírají se morfologické rozdíly ještě více. Homo erectus má objem mozku od 780 krychlových centimetrů do zhruba 1225, zatímco moderní lidé od 700 krychlových centimetrů až do 2200. Z toho vyplývá, že H. erectus se vejde do přirozeného rozpětí velikostí morfologických znaků moderních lidí nejen co do tloušťky lebeční klenby, nýbrž i pokud jde o objem mozku . Důkladné srovnávání pak roku 2008 zahrnulo i novorozence, protože díky objevu pánve Homo erectus nyní víme, že děti tohoto údajného druhu mohly mít mnohem větší hlavy, než se dříve soudilo. Podle Sileshiho Semawa, paleoantropologa z Institutu doby kamenné a Univerzity státu Indiana v Bloomingtonu mohly mít děti H. erectus obvod hlavy až 318 mm, což je právě na dolním konci spektra dnešních lidí, jejichž hlavy mají při porodu obvod většinou mezi 320-370 milimetry . Prokázalo se rovněž, že i neandrtálci se s objemem mozku od 1200 krychlových centimetrů do 1650 krychlových centimetrů vejdou do rozpětí moderních lidí. Však je také morfologie lebky Homo erectus prakticky totožná s neandrtálci – jen velikost lebek se tu liší . Marvin Lubenow poznamenává: „Myslím si, že Homo erectus a neandrtálec jsou vlastně totéž: Homo erectus tvoří dolní konec kontinua zahrnujícího Homo erectus, raného Homo sapiens i neandrtálce. Rozpětí objemů mozkoven u fosilních lidí je ve shodě s rozpětím objemů mozkoven u moderních lidí“ /8/. Ohromující podobnost rozmanitých dávných lidských fosilií představuje zásadní překážku pro evolucionisty, kteří se pokoušejí zařadit objevy do různých kategorií. O raných afrických příslušnících Homo sapiens se mluví jako o „afrických neandrtálcích“ a asijské fosilie Homo erectus bývají nazývány „asijskými neandrtálci“. Však také někteří učenci považují neandrtálce za populaci pozdních Homo erectus, když popisují jejich lebky jako „zvětšené a pokročilejší verze lebek Homo erectus“ . Jerome Cybulski analyzuje potíže s vymezováním Homo erectus na základě morfologie: „Může nás vskutku docela zajímat, zda bude kdy dosaženo shody v otázce, které fosilie opravdu patří našemu taxonu, a z jakých morfologických i fylogenetických důvodů je či není možno považovat toho kterého fosilního hominida za Homo erectus . Nevhodný časový rámec 4-graf Přehled dosud nalezených fosilií člověka. Dokládá srovnatelná data z ostatků připisovaných Homo erectus, anatomicky modernímu Homo sapiens, neandrtálci a raně africkému/asijskému Homo sapiens. Zahrnuti jsou i Australopithecus a Homo habilis . Lebky s rysy podobnými Homo erectus se nalézají po celém světě na místech jako je Evropa, Asie, Austrálie, Indonésie i Afrika. Navíc badatelé prokázali, že fosilie se znaky Homo erectus i Homo sapiens se vyskytují na mnoha lokalitách současně v týchž stratigrafických vrstvách. Tlustostěnné i gracilní lebky se často nalézají pohromadě v týchž stratech, což svědčí o tom, že oba údajně samostatné druhy žily ve skutečnosti v téže době a na týchž místech . V 80. letech 20. století měli paleontologové za to, že Homo erectus žil v době před 400 000 až 1.5 milionu let , avšak od té doby bylo nalezeno nejméně 140 fosilií, které jsou mladší, než kolik činí dříve uvažované rozpětí, a 32 fosilií, které jsou naopak považovány za starší. Garniss H. Curtis z Kalifornské univerzity v Berkeley určil stáří nejstarších fosilií z Jávy na 1.81 Ma, a stáří vrstev Java Solo Ngandong na pouhých 27 000 let . Existuje nejméně 78 fosilií Homo erectus, které jsou dnes datovány jako mladší než 30 000 let; stáří nejmladší fosilie pak bylo stanoveno na pouhých 6 000 let . Velmi dlouhé období, po které podle zachovaných fosilií pobýval Homo erectus na Zemi, předčí ostatní hominidy natolik, že by to mělo vylučovat jakékoli pojetí, které by řadilo Homo erectus do nějakého evolučního řetězce. Kupříkladu se téměř jednohlasně tvrdí, že se vyvinul z Homo habilis, přestože jsou jejich fosilie přibližně stejně staré . Navíc pak koexistovali vedle sebe po celých 500 000 let, po která prý žil Homo habilis . Podobné rozpory mezi evoluční teorií a fosilními nálezy jsou často zamlčovány. Marvin Lubenow varuje v knize Kosti sváru před způsobem, kterým evolucionisté prezentují vztah mezi Homo habilis a Homo erectus. „Termíny jako Homo erectus a Homo habilis užívají paleontologové pro hrubou orientaci ve fosilním materiálu. Je však zřejmé, že argumentují-li evolucionisté daty pro Homo erectus, která se nehodí k fosilnímu materiálu, nebo říkají-li, že Homo erectus se vyvinul z Homo habilis, což datům z fosilního materiálu přímo odporuje, užívají zmíněné termíny manipulativním způsobem bez ohledu na příslušný fosilní materiál. Není nic neobvyklého, najdeme-li na evolucionistických diagramech Homo habilis o něco níže než Homo erectus, což naznačuje, že tu Homo habilis byl dříve“ . Navíc uvažují evolucionisté o tom, že H. erectus žil v téže době jako „raný Homo sapiens“ po celých 700 000 let jeho existence, a v téže době jako neandrtálci po 800 000 let jejich historie. A navíc ke všemu někteří jedinci Homo erectus žili bok po boku s anatomicky moderními lidmi po 2 miliony let . Aby se dalo uvažovat o Homo erectus jako o přechodné formě mezi australopiteky a moderními lidmi, musela by data připisovaná fosiliím erectuse zapadat mezi obě zmíněné skupiny s minimálními překryvy na obě strany. Velmi dlouhá doba, po kterou prý H. erectus na Zemi žil, prakticky vylučuje možnost, že by se z něj vyvinul Homo sapiens. Uvedené objevy ilustrují zásadní problémy, se kterými se evolucionistický model potýká. Nejenže totiž z dat vyplývá, že H. erectus žil v téže době jako anatomicky moderní lidé, on také zůstal prakticky nezměněn po téměř dva miliony let. Neevoluční vysvětlení Existuje řada neevolučních vysvětlení pro variace zjišťované u některých dávných lidí. Zahrnují genetický drift v malých populacích po babylonském zmatení jazyků, změny vyvolané adaptací na určitou potravu a/nebo podnebí, a změny v tempu zrání kostry. Některé změny by pak mohly být pouhými důsledky drsných životních podmínek bezprostředně po Potopě, které se výrazně lišily od životních podmínek dnešních lidí . Beasley přišel s teorií, podle které za zmíněnou rozmanitost lidských skupin může zřejmě také delší doba dožití vyskytující se u lidí po celosvětové potopě. Následkem uvedené dlouhověkosti zrála kostra raných popotopních lidí déle a jejich lebeční klenby byly tlustší. A s tím, jak se pak v dalších letech výrazně doba dožití u lidí zkrátila, značně ubylo tlustostěnných lebek . Člověk jávský Člověk jávský byl běžný název pro první fosilie skupiny, která je nyní nazývána Homo erectus. Byl nalezen roku 1891 Eugenem Duboisem, který studoval u Ernsta Haeckela. Dubois pojmenoval svůj nález Pithecanthropus erectus . Člověk jávský je patrně nejznámější lidskou fosilií, a byl důkazem, který poprvé přesvědčil mnoho lidí o tom, že se lidé vyvinuli z dávných předků . Od jeho objevení se vedou neustálé spory jak o určení nálezu, tak o datování vrstev, ve kterých byly jeho fosilie nalezeny, i o to, zda vůbec patří témuž druhu. Homo ergaster Homo ergaster – lebka Khm-Heu 3733, objevená Bernardem Ngeneo v roce 1975 v Keni. Někteří tvrdí, že jisté fosilie Homo erectus nalezené ve východní Africe patří ke zvláštnímu druhu zvanému Homo ergaster; jeho druhové jméno je odvozeno ze starořeckého ἐργαστήρ "dělník‘. Mnozí z těch, kdo tento druh přijímají, tvrdí, že je předchůdcem moderního Homo sapiens spíše než erectuse. Tvrdí se, že se H. sapiens pak rozšířil z Afriky do celého světa a nahrazoval tam populace Homo erectus . Tenhle model lidské evoluce je znám jako teorie o původu člověka z Afriky; jinou, soupeřící teorií je teorie multiregionální . Zůstává však velmi diskutabilní, zda by měl být Homo ergaster považován za zvláštní druh a nikoli za Homo erectus, jak se mnozí domnívají . „Krátce řečeno, nezdá se, že by se H. ergaster mohl udržet jako zvláštní taxon – a to z několika důvodů. Nebylo prokázáno, že by byl natolik odlišný od erectuse, aby to odůvodňovalo vytvoření nového druhu hominida, a neprokázalo se, že by byl morfologicky bližší modernímu člověku, jak někteří tvrdí. V současné době značí ergaster v podstatě raného H. erectus z Afriky“ . Roku 2002 byla v Etiopii objevena lebka se zřetelnými znaky Homo erectus , která byla datována jako stará 1 Ma , což podporuje dřívější názor, že erectus žil v Africe v době, kdy se tam prý objevil první Homo sapiens . Carl Wieland z CMI poznamenává, že tenhle objev vrhá jasné světlo na subjektivnost výkladu lidských fosilií a na to, jak se zcela jasně morfologické znaky překrývají u těch fosilií, které jsou často uváděny jako oddělené druhy . Člověk pekingský Lebka člověka pekingského v paleozoologickém muzeu v Číně Další slavný exemplář Homo erectus byl objeven kolem roku 1927 blízko Pekingu v Číně. Někdy se mu říká člověk pekingský a někdy člověk beijingský. Pekingský člověk byl původně řazen do rodu Sinanthropus , dnes je však řazen k Homo erectus. Chlapec z Turkany „Přední američtí experti na evoluci lidského mozku Dean Falk z Newyorské státní univerzity v Albany a Ralph Holloway z Kolumbijské univerzity se obvykle přou, ale tentokrát jsou zajedno v tom, že v lebce z východní Turkany známé jako 1470 je přítomno Brocovo centrum . Philip Tobias...významný jihoafrický expert na mozky souhlasí“. Odkazy 1. ↑ Lubenow, Marvin. Bones of Contention: A Creationist Assessment of Human Fossils. Grand Rapids, MI: Baker Books, 2004. p. 115. 2. ↑ Homo Erectus — A Fabricated Class of 'Ape-Men' by Malcolm Bowden, Journal of Creation, Vol.3, 1988, pp. 152-153. 3. ↑ Lubenow, p. 122 4. ↑ 4.0 4.1 .Brown, P., cranial-vault thickness in Asian Homo erectus and Homo sapiens, in: Franzen, J.L., ed., 100 Years of Pithecanthropus: The Homo Erectus Problem, Courier Forschungs Institut Senckenberg 171, pp. 33–45, 1994. 5. ↑ 5.0 5.1 5.2 How different is the cranial-vault thickness of Homo erectus from modern man? by John Woodmorappe, Journal of Creation 14 :10–13, April 2000. 6. ↑ 6.0 6.1 Discovery Questions Intelligence of Human Ancestor National Science Foundation, Press Release 08-203, November 18, 2008. 7. ↑ 7.0 7.1 7.2 7.3 Lubenow p. 128 8. ↑ Lubenow p. 127 9. ↑ Lubenow, p. 336 10. ↑ Lubenow, p. 117 11. ↑ 11.0 11.1 Lubenow, p. 119 12. ↑ Lubenow, pp. 120-121 13. ↑ Lubenow, p. 120 14. ↑ Beasley, G.J., Archaic fossil human remains—an update, Journal of Creation 9 :169–215, 1995. 15. ↑ Perloff, James. Tornado in a Junkyard: The Relentless Myth of Darwinism. Burlington, MA: Refuge Books, 1999. 16. ↑ Lubenow, p. 86. 17. ↑ Homo ergaster Wikipedia, Accessed September 18, 2011. 18. ↑ Out-of-Africa versus the multiregional hypothesis Nature Education, Accessed September 18, 2011. 19. ↑ Homo erectus by Dennis O'Neil. Behavioral Sciences Department, Palomar College, San Marcos, California. 20. ↑ Homo ergaster ArchaeologyInfo.com, Accessed September 11, 2011. 21. ↑ Skull may link pre-humans to modern man Cable News Network, March 22, 2002. 22. ↑ Skull wars: new ‘Homo erectus’ skull in Ethiopia by Carl Wieland, Creation Ministries International, March 22, 2002. PřílohaVelikost 743.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Odpověď na diskuzní příspěvek

03.05.2012 15:21 Václav Dostál Zcela nestandardně sem zařazuji příspěvek do diskuze ve formě článku, který mi dnes poslal Václav Dostál. Upozorňuji, že je to spíše vyjímečné, abych zde uveřejňoval delší diskuzní příspěvky či odpovědi na ně. Děkuji za pochopení. Pavel Kábrt Napsal uživatel Regul dne Čt, 05/03/2012 - 05:55: "Ak bola velka potopa ako je opisovana v biblii, urcite to bola nejaka lokalna potopa mozno na strednom vychode. Treba si uvedomit ze ludia v tych casoch nemali ani len ponatia ze nejake ine svetadiely existuju nie to este to ze zem je gulata." Někteří věřící si také myslí, že biblická potopa byla lokální událost v Mezopotámii a říkají, že v biblickém příběhu jde hlavně o ponaučení. Avšak jak si vysvětlit indiánskou pověst o globální potopě, se kterou se bílí lidé po objevení Ameriky setkali? Ledaže by ji přivezli Vikingové, kteří ovšem o tom neměli svou zprávu a setkali se jen s obyvateli Kanady, kdežto Španělé a Angličané po Kolumbově objevu s Indiány Střední a Jižní Ameriky? Jevy jako kaňony je možné vysvětlit pomalou erozí, ale také náhlou obrovskou potopou. Kdo zažil záplavy na Moravě v r. 1997, pozoroval co voda umí: Ve vyšších polohách zmizely dlouhé úseky silnic; železniční tratě byly "rozřezané" napříč na asi 30m úseky jakoby podle pravítka, zmizely mosty i s velkými betonovými podpěrami, atd. A to pršelo jemně pouhé tři dny a dvě noci! Jaké obrovské tsunami musely vznikat po nepřetržitém biblickém lijáku!! "Tvář" Země se změnila k nepoznání! "Reliktne ziarenie, rychlost akou sa od seba galaxie pohybuju, Rozlozenie temnej hmoty... toto vsetko hovori o veku minimalne 14mld rokov. Su to "rock solid" dokazy, tak ako vieme ze zem je gulata a to plati aj o veku zeme." Podle jen několik desetiletí "pozorovaného" "rozpínání vesmíru" se zpětnou extrapolací usuzuje na stejný jev po dobu několika miliard let. Je to totéž, jako kdybychom milimetrovou úsečku prodloužili na "přímku" dlouhou několik kilometrů. Přímá úměrnost extrapolovaná z kratičkého úseku vůbec neplyne! Navíc se zjistilo, že ono "rozpínání" je zrychlené – že tedy jde o nelineární závislost! Opakuji: tato závislost se sleduje jen několik desetiletí – extrapolace na miliardy let může vést k parabole, hyperbole, nebo čemukoliv jinému. Dokonce k sinusoidě: což by ovšem znamenalo jistou periodičnost změn "velikosti" vesmíru – a to jak prostorově, tak časově! Jinak řečeno, prostoročas se mohl měnit periodicky – samozřejmě že podle složité sinusoidy! Dále: mikrovlnné záření kosmického pozadí nebude pozůstatkem, reliktem Velkého třesku, protože kosmické "pozadí" září i na jiných kmitočtech – na rozhlasových, infračervených, ultrafialových, rentgenových a gama. Tato záření se nedají vysvětlit jako relikt Velkého třesku, ale jako druhy záření, které "vysílá" samotný vesmírný "prostor"! Jsou to sice "jemná" záření, která zachycujeme a měříme s velkými potížemi a pomocí nejmodernějších přístrojů, ale existují! . "Kontinenty sa pohybuju, ich pohyb vieme zmerat EMPIRICKY . Z ich pohybu vieme ze afrika a juzna amerika boli kedysi spojene. Z rychlosti pohybu vieme ze boli spojene pred cca 300 milionmi rokov." Jde rovněž o příliš smělou aproximaci pohybů zemských desek. Podle rychlostí pohybů, měřených jen několik desetiletí se usuzuje, že se pohybovaly téměř stálou rychlostí, tedy podle lineární závislosti – po dobu stovek milionů let! Jde o poněkud kratší "prodloužení" kratičké úsečky na dlouhatánskou přímku. Existuje tedy možnost, že vzdalování kontinentů bylo nejprve velmi prudké a díky tření zemských desek o podkladní "astenosféru" tj. o žhavou vrstvu magmatu se pohyb zpomaloval, tedy rychlost vzdalování pevnin klesala. Zda rovnoměrně – s nějakým konstantním zrychlením nebo zda nerovnoměrně, to nikdo dosud neví a jen těžko lze předpokládat, že to lidstvo v budoucnu nějak naměří! Vždyť tento pohyb probíhal hodně dávno – jak může být měřen v budoucnosti? "Z fosilnych nalezov vieme ze na vychodnom pobrezi J.ameriky sa nasli rovnake fosilie aj na zapadnom pobrezi afriky." Byly však nalezeny fosílie stejných zvířat jak na Jižní Americe, tak na Antarktidě! Ty nasvědčují tomu, že tento "zmrzlý" kontinent byl kdysi v subtropické oblasti! Antarktida a Jižní Amerika se ovšem od sebe vzdalovaly přibližně severojižně, kdežto Ameriky a Euroasie západovýchodně! Pozor: Ovšem podle dnešní polohy a dnešních směrů pohybů! Celý původní kontinent , který do dnešních dnů můžeme "poskládat" ze současných pevnin, vůbec nemusel mít stále tutéž orientaci a už vůbec ne po dobu několika stovek milionů let! Rozštěpení původního kontinentu na ty dnešní nastalo spíše prudkou a energeticky vydatnou příčinou než pomalým tlakem hypotetických kondukčních proudů v zemském plášti: někde "vířících" v severojižní rovině, jinde v západovýchodní rovině! Touto příčinou byl možná dopad velkého meteoritu. Nebo by to dokonce mohla být příčina umělá. Představa, že to způsobili lidé, je ovšem pro evolucionisty absurdní. Copak před miliardami let žili lidé s vyšší vědeckotechnickou úrovní než dnes? Jenže podle kreacionistů to bylo před několika tisíci roky, kdy lidé sice měli vysokou technickou úroveň, zato však velmi nízkou morálku! Čím je větší rozpor mezi těmito dvěma oblastmi, tím horší katastrofa může nastat! Také že nastala a také že nám hrozí v blízké budoucnosti. Tu první katastrofu popisuje kniha Genesis. Tu budoucí Apokalypsa . Záleží i na nás, kdy k tomu dojde. Jestliže bude lidstvo pokračovat v současném běsnění minimálně stejným tempem jako v poslední době, katastrofu tím uspíší. "A nie len fosilie, aj zlozenie zeme a druhy zemin to dokazuju. Vek tychto vrstiev radiometricky a ako student je tiez jasny cca 300m rokov." . Cituji z: "Uhlík 14 v ropě, uhlí a diamantech. Evolucionisté rádi tvrdí, že radiometrické datování podporuje evoluční teorii. Uhlík 14 ovšem tomu odporuje. Uhlík 14 má poločas rozpadu 5700 let. To znamená, že každých 5700 let množství uhlíku 14 v čistém uhlíkovém vzorku je zmenšeno na polovinu své původní porce. Po několika stovkách tisíců let veškerý uhlík 14 v jakémkoli vzorku v měřitelné velikosti by měl úplně zmizel. Takže, jestliže uhlí a ropa byly vlastně vytvářeny aspoň před 150 miliony let a diamanty před miliardami let, neexistoval by žádný uhlík 14 v jakémkoli jejich vzorku. Je nemožné najít vzorek ropy, uhlí nebo diamantů nebo něčeho jiného někde na Zemi bez obsahu nějakého měřitelného množství uhlíku 14. Ve skutečnosti většina vzorků vykazuje věk menší než 50 000 let. Tak tomu je, shodně s chronologií založené na existenci uhlíku 14, v podstatě u všech sedimentů uhlí a ropy; karbonové uhlí bylo tvořeno méně než před 50 000 lety, ne před 300 miliony lety, jak tvrdí evolucionisté. Jurské ropné sedimenty datovány zpětně méně než 50 000 let, ne konvenčních 150 milionů let požadovaných-uplatňovaných evolucionisty. Problémem ovšem je, že období kratší než 50 000 let neposkytuje dostatek času potřebného pro celou evoluci, údajně probíhající po minulých 300 milionů let." "Ale mladozemsky kreacionismus je jednoducho rovnake tvrdenie ze zem je rovna doska." Není! Tvrzení kreacionistů vizte výše - a také vizte jiné články tohoto webu! Na konec uvedu část sloky jedné „zbožné“ písně: „Zkus Slovo Boží vážně brát - člověkem se stát!“ 3. 5. 2012 PřílohaVelikost 42.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 1

Fosilní sépie má původní tkáň

01.05.2012 00:22 Sépie Brian Thomas, M. S. Sépie jsou měkkýši vypadající trochu jako olihně. Jejich tělo tvoří vnitřní tvrdá, podpůrná struktura obklopená měkkými orgány; zároveň má sépie měkké orgány i uvnitř zmíněné struktury. Tvrdá a pružná struktura, takzvaná „sépiová kost“, je tvořena umně utkanými prameny biochemického materiálu zvaného chitin promíseného s tvrdým bionerostem zvaným aragonit. Tým paleontologů našel údajně 34 miliony let starou fosilní sépiovou kost, která měla stále jak původní aragonit tak chitin. To je velmi zajímavé, protože bychom sice mohli očekávat, že se ve fosilním záznamu zachová tvrdý aragonit, nikoli však organický chitin či protein. Chitin, který tvoří cukry propojené pevně do molekulárních řetězců, by se totiž po pouhých několika tisících letech spontánně rozložil a dávno by zmizel. Badatelé srovnali chitin z uvedené fosilní sépiové kosti nalezený v jílovém nánosu řeky Mississippi s chitinem z moderní sépiové kosti a zjistili, že „došlo ke zkrácení chitinových pramenů,...rozpadu chitosanu ,...a ztrátě vodíkových vazeb“ . Takže chitin se rozpadá, jak bychom vzhledem k jeho biochemii očekávali. Avšak skutečnost, že se ještě úplně nerozložil, svědčí o tom, že fosilizace postihla zkoumanou sépiovou kost teprve před několika tisíci lety. Kdyby tedy byla uložena během Noemovy Potopy, pak její zčásti rozpadlý chitin zapadá dobře do biblické chronologie. Badatelé aplikovali také tři různé postupy detekce „původních endogenních ústrojných látek“, které všechny potvrdily přítomnost chitinu. Na internetovém portálu PLoS ONE pak konstatovali, že jejich výsledky „svědčí o zachování polorozpadlých původních organických látek totožných s β-chitinem“ . Zprávy o původním chitinu ve fosiliích jsou vzácné. Není však jasné, zda je tomu tak proto, že se v nich opravdu nevyskytuje, či proto, že ho tam prostě příslušní paleontologové neočekávají – v důsledku čehož ho sotvakdy byť jen zaznamenají. Totéž se týká radioaktivního uhlíku-14. Jeho přítomnost ve fosilním záznamu zkoumalo jen málo vědců. Podobně jako chitin či proteiny by totiž veškerý organický materiál obsahující uhlík-14 měl zmizet po pouhých několika tisících let spontánního rozpadu. Uhlíku-14 je však plno v uhlí, ropě i ve fosiliích napříč geologickým sloupcem . Dalším důvodem, proč nikdo neočekával přítomnost chitinu v sépiové kosti, je skutečnost, že ve vodních ekosystémech ho příslušné bakterie, které se jím živí, rozloží za několik dnů . Ale i když uchováváme chitin ve sterilním prostředí, spontánně se rozpadá právě tak jako jiné biomolekuly – třeba DNA či bílkoviny. Navzdory obecně zažité představě, že se fosilie tvořily po miliony let, potvrdily precizní testy provedené týmem publikujícím na PLoS ONE skutečnost, že zkoumaná sépiová kost obsahuje původní endogenní chitin. A to znamená, že ani ona, a velmi pravděpodobně ani veškeré další fosilie nalezené blízko ní, nejsou tak staré, jak tvrdí evolucionisté. Odkazy 1. Weaver, P. G. et al. 2011. Characterization of Organics Consistent with β-Chitin Preserved in the Late Eocene Cuttlefish Mississaepia mississippiensis. PLoS ONE. 6 : e28195. 2. Baumgardner, J. 2003. Carbon Dating Undercuts Evolution's Long Ages. Acts & Facts. 32 . 3. Giem, P. 2001. Carbon-14 Content of Fossil Carbon. Origins. 51: 6-30. 4. Boyer, J. N. 1994. Aerobic and Anaerobic Degradation and Mineralization of 14C-Chitin by Water Column and Sediment Inocula of the York River Estuary, Virginia. Applied and Environmental Microbiology. 60 : 174-179. 5. Stankiewicz, B. A. et al. 1998. Biodegradation of the chitin-protein complex in crustacean cuticle. Organic Geochemistry. 28 : 67-76. PřílohaVelikost 205 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)