Ceremoniální chemie 1.díl

Nadřevo.cz 15.01.2012 21:31  Existuje pravděpodobně jedna a jediná věc, o níž se shodnou všichni vůdcové všech moderních států, o níž se shodnou protestanti, katolíci, židé, mohamedáni a ateisté, o níž se shodnou Demokrati, Republikáni, socialisté, komunisté, liberálové a konzervativci, o níž se shodnou medicínské a vědecké autority na celém světě, a na níž se, jak ukazují výzkumy veřejného mínění a výsledky voleb, shodne velká většina občanů všech civilizovaných zemí. Tou věcí je takzvaný "vědecky podložený fakt," že jisté látky, které si lidé s oblibou aplikují či injikují, jsou "nebezpečné" jak pro ty, kdo je užívají, tak i pro ostatní, a že užívání těchto látek vede ke "drogové závislosti" nebo "toxikomanii" -- chorobě, jejíž kontrola a vymýcení je svatou povinností spojených sil lékařského stavu a státu. Existuje však jen malá shoda -- mezi jednotlivými lidmi, zeměmi, dokonce i dekádami -- které z těchto látek jsou akceptovatelné, čímž se jejich užívání stává populární formou oddechu, a které jsou neakceptovatelné a vedou k nevyhnutelné "toxikomanii."     Nejprve chci odhalit fenomény, z nichž skutečně sestává náš takzvaný "problém drog." Chci ukázat, že tyto fenomény se de facto skládají z vášnivé popularizace a pilnikářské prohibice jistých substancí, z habituálního užívání jistých drog a z vystrašeného vyhýbání se jiným, a v nejobecnějším pohledu z omezování -- prostřednictvím jazyka, práva, zvyků, náboženství a všemožných dalších forem společenské a symbolické kontroly -- jistých typů ceremoniálního a rituálního chování. Poté bych rád identifikoval konceptuální oblast a logickou třídu, co níž tyto fenomény patří. Ukážu, že patří do oblasti náboženství a politiky, že "nebezpečné drogy," toxikomani a dealeři jsou obětními beránky naší moderní, sekulární a terapií posedlé společnosti. Ukážu rovněž, že rituální perzekuce těchto farmakologických a lidských obětních beránků musí být nahlížena s vědomím historického pozadí rituálních perzekucí jiných skupin, jež v minulosti hrály podobnou úlohu, například čarodějnic, Židů a šílenců. Nakonec se pokusím identifikovat morální a legální dopady názoru, že užívání drog a vystříhání se jich není záležitostí zdraví a nemoci, ale záležitostí našeho vnímání dobra a zla. Jinými slovy, toxikomanie není politováníhodným chorobným stavem v medicínském smyslu, nýbrž opovrhovanou náboženskou praktikou. Pak jsou ovšem možnosti naší volby ve vztahu k drogám stejné, jako jsou možnosti naší volby ve vztahu k náboženstvím: můžeme být v různé míře tolerantní či netolerantní vůči lidem, jejichž víra -- teokratická nebo terapeutická -- se liší od té naší.   Během uplynulé poloviny století vedli Američané jednu z nejurputnějších válek, jakou kdy svět poznal. Bojovalo se v ní za věc doktorů, chorob a léčení. Kdyby se před sto lety americká vláda pokoušela přikazovat, které chemické substance její občané mohou či nemohou užívat, její úsilí by bylo vnímáno jako směšně absurdní a odmítnuto jako neústavní. Kdyby se před padesáti lety americká vláda snažila přikazovat rolníkům v cizích zemích, které plodiny mohou či nemohou pěstovat, její úsilí by bylo kritizováno jako zasahování do cizích věcí a odmítnuto jako kolonialismus. Dnes se americká vláda vynucováním těchto a podobných příkazů zabývá: na vlastních občanech si je vynucuje pomocí kriminálních zákonů a předpisů o duševním zdraví, na občanech cizích zemí kombinací ekonomické hrozby a finančních stimulací. Navíc jsou její příkazy -- nazývané "kontrola narkotik" či "boj proti drogám" -- vítány a schvalovány nespočtem jednotlivců a institucí doma i v zahraničí. Podařilo se nám tedy nahradit rasové, náboženské a vojenské násilí a kolonialismus, které pokládáme za nečestné, medicínským a terapeutickým násilím a kolonialismem, které pokládáme za oprávněné. A protože nové formy kontroly a násilí zdůvodňujeme Vědou a zdravotnickými ohledy, a protože znásilňované a kolonizované subjekty nezřídka zbožňují idoly medicínského a terapeutického scientismu stejně vášnivě, jako je zbožňují jejich utlačovatelé, nedokáží postižené oběti ani formulovat svůj protest. Pak není divu, že jsou dokonale neschopné útlaku se bránit. Možná je tato forma lovu na lidi -- symbolický kanibalismus, kdy jsou prostředky k životu zajištěny tím, že o ně připravíme své bližní -- nevykořenitelnou součástí lidské povahy, a tudíž nevyhnutelný. Jistě však není nevyhnutelné, abychom sami sobě nalhávali, že rituální perzekuce lidských obětních beránků při Křížových výpravách, Inkvizicích, Konečných řešeních a Válkách proti drogám skutečně oslavuje božstva či potlačuje choroby. Nespočet Američanů nadále pěstuje a pašuje, prodává a kupuje, pojídá, vdechuje, a injikuje si ilegální drogy a jejich počet, zdá se, neustále stoupá. Jiní Američané -- možná ne tolik jiní -- nadále agitují proti "drogovému nebezpečí" a "obchodu s drogami," přičemž jejich agitace neustále nabírá na intenzitě a imbecilitě. A prostý život obyčejného Američana je stále víc ohrožován jak těmi, kdo "užívají drogy," tak těmi, kteří se vyžívají ve své práci pronásledovat "uživatele drog." Nic z toho však lidi nedokáže přinutit k pochybnostem o platnosti základních premis, které se týkají "drogové otázky," nebo o legitimitě politických nástrojů, které ji údajně mají řešit. Proč by též měli pochybovat? Pokud si lidé přejí popírat, že nebezpečí "nebezpečných drog" -- heroinu, kokainu nebo marihuany -- nespočívá v těchto substancích jako takových, ale v lidském sklonu užívat je a v osobních rozhodnutích těch, kdo je užívají, popřou to. Jakmile však s popíráním začnou, ztratí se jim z očí jisté staromódní leč věčně platné ideje, například pokušení či sebekontrola, a s nimi i existence osobní svobody odpovědnosti. Nakonec se jim podaří dospět k přesvědčení -- k němuž již většina Američanů dospěla -- že naše "drogová otázka" je cosi historicky nového, že sebou nese nové choroby a vyžaduje si nové formy léčení. Je to však drahá iluze. Říká se, že velkým morálním bojem dnešní doby je zápas kapitalismu s komunismem. Tento zápas však zakrývá mnohem významnější boj, v němž politikové a jejich intelektuálští lokajové na Západě i Východě bojují proti svobodné vůli a odpovědnosti jednotlivce. Ať je základní myšlenka za tímto bojem zasazena do učení o biologickém či sociálním determinismu, nebo je prezentována jako marxistická "behaviorální věda," je její poselství stejné: člověk není odpovědný za své chování. Je obětí, která musí být chráněna paternalistickým a terapeutickým státem. Skutečnost je taková, že pokud drogy zůstávají v laboratoři nebo na lékárenském pultu -- tedy kdekoli mimo lidské tělo -- jsou neškodnými inertními látkami. Heroin, kokain nebo marihuana nezpůsobují žádné problémy těm, kdo je neberou; navíc -- na rozdíl od dnes módních psychofarmak -- nikdo není nucen je brát. Proto se ti, kdo ilegálním drogám říkají "nebezpečné látky," dopouštějí hrozivého znásilnění jazyka. Ještě hůře zacházejí s jazykem ti, kdo jim vyhlašují "válku." V současném profesionálním a populárním úzu nepopisují termíny "drogová závislost" a "toxikomanie" chorobu, ale opovrhovanou formu úchylky. Termín "toxikoman" tedy nepopisuje bona fide pacienta, ale stigmatizovaného jedince. Člověk je tímto termínem obvykle ocejchován proti své vůli. Toxikomanie tím připomíná duševní choroby nebo čarodějnictví a toxikoman připomíná duševně chorého nebo z čarodějnictví usvědčenou osobu -- všechny uvedené termíny označují jakousi deviaci či úchylku. Ještě přesněji bychom mohli říci, že toxikomanie je pokládána za specifickou duševní chorobu podobně, jako jsou specifickými duševními chorobami hysterie, deprese a schizofrenie. Platí-li argumenty prvního odstavce, pak má pozorování a zjištění o duševních chorobách a psychiatrii, které jsem shrnul ve svých předchozích knihách mohou být mutatis mutandis aplikovány na toxikomanii, toxikomany a takzvané odborníky, kteří se prý neúnavně a nezištně zasazují o jejich prospěch.Pokusím se shrnout zde svá pozorování a zjištění, přičemž se všemožně vynasnažím omezit na ty stránky užívání drog a perzekuce toxikomanů, které jsou pro tato chování charakteristické a odlišují je od jiných typů medicínsky definovaných deviací a jejich psychiatrické perzekuce. Ideální čarodějnicí byla původně podivínská žena, ideálním šílencem byl vraždící maniak a ideálním drogově závislým je špinavá a otrhaná feťácká troska. Jakmile však společnost akceptuje realitu a obrovský význam těchto kategorií, začne se oblast, v níž jsou tito devianti nacházeni, velmi rychle rozšiřovat. Nakonec může být každý -- snad s výjimkou nejúspěšnějších výrobců deviantů a jejich nejmocnějších vládců -- "odhalen" jako čarodějnice, blázen nebo narkoman. Čarodějnictví, šílenství a toxikomanie pak jsou prohlášena za "metly společnosti," "mory," jež dosahují "epidemických rozměrů" a proti jejichž "nákaze" není nikdo imunní. V procesu velkovýroby a halasného prodeje toxikomanů můžeme rozlišit tři vzájemně provázané mechanismy, jež spolupracují na vytváření a odhalování "osob ohrožených toxikomanií." Nejprve jsou za "nebezpečná narkotika" označeny jisté substance, jež nejsou ani nebezpečné, ani narkotické, ale jež jsou zvlášť populární mezi skupinami lidí, jejichž členy lze snadno vystavit psychiatrické stigmatizaci. Následuje prohibice těchto substancí a pronásledování -- zkorumpovanými a kapriciózními právními mechanismy -- lidí, kteří je užívají, a kteří jsou označeni za strašlivé zločince a duševně choré pacienty . Třetím mechanismem je neustálé tvrzení, že užívání narkotik prodělává "alarmující nárůst." Tak je vlastně vedená gigantická a účinná reklamní kampaň pro drogy, jež jsou sice ilegální, ale jež se údajně mohou stát zdrojem "nepopsatelných rozkoší." Reklama zajišťuje neomezený přísun "lidské suroviny," z níž mohou být oficiálně rozpoznaní a uznaní toxikomani podle potřeby vyráběni . Křesťanský Západ byl svého času konfrontován s problémem čarodějnictví; dnes je vědecký Svět konfrontován a očarován problémem drog. Oba problémy vznikly zcela uměle a vyživovaly samy sebe. Výroba "drogového problému" však je spojená s jistými specifickými fenomény, na které můžeme pohlížet z řady perspektiv. Mnohé z těchto fenoménů -- zvláště prohibice jistých substancí zvaných "nebezpečné drogy" a jejich užívání zvané "toxikomanie" či "zhoubný návyk" -- jsou diskutovány v učebnicích farmakologie. Což má asi takový smysl, jako kdyby učebnice anorganické chemie diskutovaly užití svěcené vody. Jestliže se studiem toxikomanie zabývají učebnice farmakologie, protože toxikomanie souvisí s drogami, pak by se studiem křtu musela zabývat anorganická chemie, protože křest se provádí vodou. Křest je samozřejmě rituální ceremonií a většina z nás ho tak chápe. Řada typů užívání drog -- například jisté typy sebe medikace -- jsou rovněž ceremoniemi, ale my je tak nechápeme. Tvrdím proto, že studium ceremoniálního využití drog musí být předmětem antropologie a religionistiky, nikoli farmakologie nebo medicíny. Navrhuji pro toto studium název "ceremoniální chemie." Jinými slovy, navrhuji, abychom se naučili ostřeji než dříve rozlišovat mezi studiem drog jako látek a studiem užívání drog či strachu z nich. Organická chemie, biochemie a farmakologie se zabývají chemickými a biologickými účinky drog. Ceremoniální chemie se naproti tomu musí zabývat osobnostními a kulturními okolnostmi užívání drog a strachu z drog. Předměty ceremoniální chemie jsou tudíž magické a nikoli medicínské, jsou jimi rituály a nikoli technická stránka braní drogy. Konkrétně k nim patří schvalování a odmítání, podpora a prohibice, vyhledávání a vystříhání se látek se symbolickým významem, stejně jako vysvětlování a obhajoba jejich kontroly a případných následků. Návykové drogy mají k běžným ne-návykovým drogám podobný vztah, jako má svěcená voda k normální ne-svěcené vodě. Jakmile některé látky označíme za "návykové" a učiníme z nich třídu rovnocennou s třídami typu antibiotik, diuretik, hormonů a podobně, dopouštíme se takového zmatení kategorií, jako bychom z pojmu "svěcená voda" učinili třídu rovnocennou s pojmy destilovaná voda nebo těžká voda. Z toho plyne, že snaha pochopit toxikomanii prostřednictvím studia drog je stejně smysluplná, jako snaha pochopit svěcenou vodu studiem chemie vody, a že snaha regulovat užívání návykových drog podle jejich chemických vlastností je stejně smysluplná, jako by byla snaha regulovat užívání svěcené vody podle jejich chemických vlastností. Jenže dnešní společnost nedělá nic jiného. Zmatek, který tak vytváříme našich myslích a životech, jakož i vy myslích a životech lidí, které ovlivňujeme prostřednictvím legislativy, léčby a "zdravého rozumu," by stěží mohl být větší. Dopustili jsme se totiž hlouposti skutečně gigantických proporcí: sesadili jsme z trůnu Boha i ďábla, abychom je nahradili novými bohy a ďábly. Noví bozi a ďáblové jsou našimi výtvory, nejsou však proto méně záhadní a monstrózní. Jsou to drogy, které zbožňujeme, a jichž se bojíme. Dokud lidé skutečně věřili, že jejich těla patří Bohu, nepovolili lékařům téměř žádné umělé zásahy. Jakmile lidé přestali věřit, že jejich těla patří Bohu, téměř neexistuje zásah, který by lékařům nebyl povolen . Náboženští fundamentalisté tudíž neznají žádná omezení ve zbožnění svých Božstev, jež jsou všemocná a do jejichž práce člověk nesmí zasahovat. Lidské bytosti, vytvořené Bohem k Jeho obrazu, jsou nekonečně cennými mistrovskými díly, jichž se návštěvníci Boží Galerie nesmějí ani dotknout, natož je měnit. Neboť změna je synonymem znetvoření. Obdobně medicínští fundamentalisté, neznají žádná omezení ve zbožštění své Vědy, své všemocné Medicíny, jež je schopná nekonečného zdokonalení všeho biologického, především však člověka. Lidské bytosti, vytvořené Medicínou k Jejímu obrazu, jsou pracovními modely v Laboratoři biologických techniků a mohou být pozměněny každým "vědeckým pracovníkem," který je v ní zaměstnán. Neboť změna je synonymem zdokonalení. Je zjevné, že člověk se v obou případech -- ať už pro neumírněnost v představách o Bohu nebo pro neumírněnost v představách o Zdraví -- stává obětí své arogance. Domnívám se, že dnešní lidstvo ze všeho nejvíc potřebuje umírněnost a vyvážený přístup ke všemu podstatnému; a protože k našim nejpodstatnějším koncepcím patří náboženství a zdraví, potřebujeme umírněnost a vyrovnaný přístup k Bohu a Medicíně. Projevem umírněnosti ve vztahu k Bohu je náboženská snášenlivost -- pozorný dohled nikoli nad věřícími, ale nad lidmi, kteří by jim rádi přikazovali, čemu věřit. První dodatek Ústavy Spojených Států a podobné zákony a zvyklosti ostatních svobodných společností zajišťují ochranu občanů před znásilňováním ve věcech jejich víry. Obdobným projevem umírněnosti ve vztahu ke Zdraví by měla být medicínská tolerance -- pozorný dohled nikoli nad lidmi, kteří užívají drogy, ale nad lidmi, kteří by jim rádi přikazovali, zda drogy mají či nemají brát. Jenže ani ve Spojených Státech, ani jinde v dnešním světě nejsou občané před medicínským znásilňováním chráněni. Musíme zkrátka odmítnout představy o všemocných božstvech a všemocném zdravém životě. Současně si ale musíme uchovat, a ve srovnání s minulostí dokonce povýšit, naši úctu k zákonům "vyšším" než lidským, jež říkají, že před soudem života nebude nikdo z nás současně žalovaným i soudcem. Proto se musíme učit zakoušet a poznávat skutečně zdravý život, jehož prvním zákonem je, že protože muži a ženy mohou život zplodit i vzít, je péče o něj jejich prvořadým posláním a povinností. Jak toto poslání naplnit? Možná jen přezkoumáním a odvržením našeho nezvratného přesvědčení -- a jednání, jež se o toto přesvědčení opírá -- podle něhož péče opravňuje k násilí a násilí je kvintesenciálním důkazem péče.  

Číst celý článek >>